Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Soudružka Semelová, pan doktor Vodrážka a moje maličkost.

3. 05. 2017 13:50:54
Kroutím hlavou nad tím, že při probíhající zkáze Evropy se někdo do nekonečna rozčiluje nad výroky jakési s. Semelové. Přitom ta zkáza už jen akceleruje, jak ukázaly události o Velikonocích.

A v této době se zde vyskytují autoři, kteří se zaměřují na výroky soudružky Semelové. A sepíší příspěvek, který mně připadal jako jalové neaktuální lamentování, ale řada čtenářů zajásala, jak to autor zase těm komunistům nandal. Už jsem popudil řadu čtenářů mými vzpomínkami, já se naučil u Tolstého, že není jedna universální historie, každý prožívá svou vlastní, a u nás bylo přinejmenším mnoho segmentů populace, které i minulou dobu prožívaly po svém.

Pan doktor Vodrážka si dobře pamatuje, jak u nich byl v řeznictví jen bůček. A žádné uzeniny. To já si také dobře pamatuji, co jsem v řeznictvích kupoval: vepřovou kýtu nebo krkovičku na řízky, pečínku na pečení (tehdy s kostí, na kotletky to řezník nasekal sekáčkem), hovězí zadní na svíčkovou, roštěnec nebo zadní na ptáčky, občas telecí na papriku, na sekanou jsem si nechával pomlít méně hodnotné hovězí přední nebo plecko, vepřové ramínko a kus uzeného do toho. Nikdy bůček, to by u nás nikdo nejedl. Také kvalitní uzeniny: debrecínku-cikánku, hovězí šunku apod. Kuřata na pečení bývala až dvou a půl kilogramová. Na hodobóžové dny kachny (+1 kachna počátkem léta s kedlubničkovým zelím z raných kedlubniček – tehdy ovšem byla česká, dnes už jsou jen německé). Několik masových jídel jsem se naučil dělat sám, nejlépe ptáčky a sekanou. Tehdy jsem se nezajímal o to, jestli řezníci také bourali, ale když jsem v pátek v 7 ráno přišel k řezníkovi, který otvíral také v 7, tak už měl všechno vyložené na pultě. Také tam vždy stávalo pár babek, ale tato lůza dnes v řeznictvích neobtěžuje, protože prostě na nákup masa nemá.

A kde? Pár let v pražských Holešovicích a pak na Žižkově. Vždy mimo centrum (ten žižkovský měl už také každé ráno hotovou šišku horké sekané, kouřilo se z ní, a z které si po půl kilech kupoval jeden rozežraný kolega, který pak žral nákup z papíru už cestou přes ulici. Což bylo tehdy příznačné: všechno se balilo do papíru a ten se k masu lepil, bývala s tím práce pak ten papír odrbat. Ale negriloval. Grilovali ve velkém řeznictví a uzenářství na blízké křižovatce, tam byla také jídelna a tam bylo vždy rušno. Když jsme pořádali větší oslavu, tak jsme si tam objednávali grilovaná kuřata).

Pokud jsme měli dovolenou, a nebyli jsme zrovna v Bulharsku nebo v Jugošce, nebo na Šumavě, tak jsme se spokojili v obci s pojízdnou prodejnou, která sem v pátek odpoledne přijížděla i s masem.

Nevím kde žil pan dr. Vodvářka, a o které době psal, ale jestliže tvrdí, že u nich měli v řeznictví jen bůček, tak věřím, že měli jen bůček – pokud pan doktor chodil vůbec nakupovat. To já ano, prvních 5 let od května 1970, protože rodina si začala užívat mateřské na venkově (to bylo pohodlné: žádné chození do schodů, kočárek se strčil pod strom, nebo se později děti vypustily na písek, atd., vždy asi 8 měsíců v roce, v zimě bývali všichni v Praze). A protože se moje nákupy osvědčily, měl jsem auto vždy při ruce, dělal jsem ty nákupy celých 20 let. Tj. velké víkendové nákupy, v týdnu dělala ženička často teplé večeře, ale k tomu si případně přinesla kousek flákotky z centra.

A potravinové nákupy byly po roce 70 bez problémů, tehdy jsme měli už vybudované výkonné zemědělství, do konce 60.let stály už na našem venkově stovky kravínů plné dobytka (ty jsou teď většinou opuštěné a pustnou) a prasečáků, atd. Naše země, jakož i Maďarsko a asi i DDR se už tehdy topily v přebytkách potravin. (Sámošky byly plné už v r.68, kdy sem vtrhly bratrské tanky). Co mě tehdy popouzelo, bylo obtížné nakupování ND k autům. Proto jsem po roce 80 měnil škodovky po pěti letech, abych se těmto problémům vyhnul. Ale i k těm jeden čas nebyly výfuky.

Brzo po roce 70 jsem coby radioamatér vytáhnul z éteru příjem západoněmecké TV (na venkově) a příjem VKV rozhlasu (i v Praze). Byla na to spousta návodů v tehdejším Amatérském radiu. A při sledování různých reportáží ze světa jsem si brzy uvědomil, že všude je chleba o dvou kůrkách, a díval jsem se i na naši tehdejší realitu dost reservovaně.

Samozřejmě auta u nás nevypadala tak honosně jako v Německu (ale on VW brouk také nic honosného nebylo), ale vcelku žádný komunistobijce si nevzpomene na nemovitosti a bydlení vůbec. A to je něco jiného. Ať už z jakýchkoliv důvodů, ale pořídit si tehdy družstevní byt a-nebo chatu nebo tzv. chalupu bylo dosti dostupné pro početné skupiny populace – a bez zadlužení. Také se nastavělo dost RD, tehdy většinou svépomocí. A když nás v našem venkovském domě se zahradou navštívili přátelé z Německa, připustili, že něco takového si tam mohou dovolit jen ti nejbohatší. A to jsme my nebyli. Zato nás bylo takových hodně. (Ono tehdy spíš záleželo na tom, jak byl člověk ochoten přiložit ruku k dílu. A také to nebyl žádný program tehdejšího režimu – to nějak vyšlo samo – nicméně to mnoha lidem přineslo uspokojení. Prostě to tak bylo. A to Němci nemají, proto mají čas na úplné zbytečnosti: např. o víkendech chodit na manifestace proti nenávisti, rasismu, za vítačskou kulturu, teď o víkendu za jednotnou Evropu, tj. Evropu ovládanou Německem, atd.).

Jak už jsem také jednou napsal, o propagandu tehdejší diktatury jsem se nijak nestaral (nikdy jsme nepustili TV zprávy), ona se ta diktatura nestarala ani o mne, a tak jsem nežil v nějakém trvalém znechucení. To bohužel teď ano – v důsledku zkázy Evropy. Tehdy jsem neměl nějaký pocit civilizační zkázy, tehdy ani nikoho nenapadlo takovým způsobem uvažovat, a také k civilizační zkáze za komunistické diktatury u nás nedošlo.

Pan dr. Vodrážka také kritizoval socialistickou propagandu ve filmech. Tak o tom nic nevím. Na filmy jsme v době normalizace chodili už jen velmi málo. Také kdy? Když jsme v Praze trávili vlastně jen čtyři večery v týdnu. A to jsme ještě v 80.letech chodili do tanečních pro dospělé, kde se scházela velmi příjemná společnost (to byly vlastně taneční kluby). Na filmy jsme dost chodili ještě za mlada v 60.letech, a to tady bylo obrovské množství cizích filmů, celá italská nová vlna, atd. Kdyby si někdo dal práci a sepsal cizí filmy u nás v 50., 60., 70., a 80.letech, docela bychom se teď podivili, co tu bylo italských, španělských, francouzských, anglických, amerických, severských a dalších filmů. Nebylo myslím významnějšího režiséra, který by se tu nepromítal.

A mám za to, že komunistická censura nás ani moc nešidila. Vlastně vím jen o jedné skupině filmů, které sem nechodily a to byly bondiády (na ty jsme čuměli obvykle v sobotu večer z německé TV, ale nejdéle asi tak do roku 1980 – poslední byla už komedie Špion který mě miloval, pak už byly tak hloupé, že jsme je ignorovali, a pak sem nepřišel jakýsi dramatický film s názvem myslím „Z“. To byl francouzský film snad s Yvesem Montandem o politických procesech v nejmenované diktatuře. Ten film jsem neviděl ani na cizí TV, když před časem běžel na nějakém satelitu, už jsem na něj neměl náladu. Nepřišel sem také Dr. Živago a dosti dávno natočený dvoudílný film o carské rodině Romanovců. Ty jsme viděli z německé TV – a to je asi tak všechno, co mohu o dřívější censuře napsat.

Jinak vlastně nevím o nějakém významném filmovém díle, které by sem nepřišlo. Ale nejsem v tom znalec. Avšak do dneška se chechtám při vzpomínce, jak jsme šli z filmu Zvětšenina, a já primitiv jsem se po východu z kina u Macešků rozčiloval, co to bylo za nemohoucího blbce, tj. toho fotografa: když měl podezření, že byl spáchán zločin, proč prostě nešel na policii ale nemohoucně se jak mátoha pohyboval od ničeho k ničemu. Zkrátka já prosťáček jsem na snobské filmy nedorostl (a zejména ta poslední scéna tam byla pastva pro snoby).

Po roce 90 jsem také čekal na nějaká literární díla napsaná dříve do šuplíku – ale ono nic moc. Vyšel ten Švandrlík a Škvorecký, to byly spíše jen takové karikatury, a tak jsem byl zklamán. Ostatně některé české knihy, které vydal Škvorecký v Kanadě, jsme četli už v 80.letech (nejméně půl tuctu). Také některé samizdaty (Kundera). Nějak mě neohromily, po vypuknutí svobody jsem se k nim už nevracel. Beztak knihy nejzávažnějšího významu tehdy vycházely bez omezení – např. stavební příručky, zahrádkářské příručky, jak pěstovat růže, jak stavět krby na chatách a chalupách, atd.

Ale abych si z toho nedělal jen srandu, vycházela u nás spousta odborné i krásné literatury ze západu. Ta odborná v originálech i překladech, v mém oboru např. v r.70 vynikající americká kniha Systematické projektování, která ovlivnila průmyslové projektování u nás. Také přicházelo mnoho odborných časopisů v originálech, i trochu módních časopisů, na které v Jungmannce vytvářely frontičky pražské dámy. Na půdě Vědeckotechnické společnosti jsme se každé 2 měsíce scházeli coby početná skupina odborníků z projektových a inženýrských organizací a předních fabrik z celé ČR a rozhojňovali naše vědění.

Po r.90 se doma v knihovně ocitla všechna Havlova díla – zkusil jsem to číst, ale to jsem prohrál. Jen slova, slova, slova. (A to zaujatě zvládám Tolstého rozsáhlé úvahy o dějinách, společnosti, atd.).

Náš dosažený současný blahobyt považuji tak trochu za pozlátkový (a to ještě za cenu obrovského zadlužení – každý novorozenec, sotva vykřikne, už má na krku dluh 170 tisíc). Sice auta vypadají jinak, ale jejich věk je přes 15 let, a to co je v životě nejdůležitější, tj. obydlí, se dá teď obvykle získat za cenu doživotního zadlužení (pokud vůbec). A cestovat ven je pro velký díl populace nadále nedostupné. Ale i v bohatém Německu (jak my si myslíme) to není lepší. Jak tak sleduji německé zpravodajství (už přes 40 let), bohatství tam stoupá, ale také jeho nerovnoměrnost. V Německu zhruba třetina zaměstnaných (v tzv. mini-jobs) si nikdy nebere dovolenou, a nejméně 40% zaměstnaných nikdy nikam necestuje. Jejich děti se o prázdninách jen potloukají po městech.

Jak už jsem uvedl, nežil jsem dříve ve stavu trvalého znechucení – ale teď ano. Budiž: je to osobní pocit, to nemusí nikoho zajímat, ale kde jsou ty časy volnomyšlenkářského ateismu. Ta obrovská multikulturální propaganda mně leze velice krkem – a to jsem vlastně už přes 15 let zase naše TV zprávy neviděl. Ale ono to proniká stejně. A já jsem si jistý, že evropská kultura ještě v tomto století zanikne. Bohužel.

A v takové době mně uniká, jak se někdo může zabývat problémečky starými nějakých 40 let, nebo tím, zda k nám mají nebo nemají přijet Alexandrovci. Což u toho druhého autora mne to nepřekvapuje, ale od pana doktora bych čekal něco seriosnějšího. Nicméně pokrok tu je: pan doktor připustil v řeznictví aspoň bůček (asi k nim vozili nějaké biologické zrůdy). To jiná rozhorlená autorka (Jitka P.) loni doložila snímkem, že v řeznictví za zločinné diktatury nebylo vůbec nic, jen holé obkládačky. Akorát neobjasnila, kam se podělo 1 487 tisíc tun masa vyprodukovaného v ČR v r. 89. (O něčem vím: dělali jsme tehdy cosi pro Vitanu Byšice, a tam skutečně každý den přivážel chladírenský vůz z Masokombinátu Ml.Boleslav přední hovězí na výrobu polévek. V r. 2016 už klesla domácí produkce na 455 tisíc t., tedy na třetinu proti roku 89.). Tatáž autorka uvedla také stovky miliónů obětí komunismu. To na Slovensku jistý msgr., papežský prelát, byl skromnější: ten obvinil stalinské komunisty, že zavraždili pouhých 100 miliónů nevinných obětí.

Tak k tomuto tématu koluje po netu natolik ironický příspěvek, že si netroufám jej zde uvést. Ale na Slovensku provedli propočty a odhalili tak další strašný komunistický zločin: nevinné ženy musely rodit děti každé 3-4 měsíce (jinak by totiž nebylo možno dosáhnout počtu obyvatel, který měl SSSR v r.38).

Není žádných pochyb o tom, že diktatura u nás se dopouštěla zločinů (ponejvíce v letech 48 až 58), ale už jsem si jednou troufnul tvrdit, že kolem r.55 – tedy v době už doznívajících zločinů komunistické diktatury – zároveň v naší společnosti dosáhla životní radost (joie de vivre) v širokých masách takové úrovně, jako nikdy předtím a jako už nikdy potom. To není můj názor, to je filmově zdokumentované: stačilo by vytáhnout filmy z tehdejších prvních májů a prvomájových veselic a zejména z první spartakiády 55. Té jsem se účastnil jako dorostenec a také si ji dobře pamatuju. Byla to veliká zábava (princip: chléb a hry).

A tak jsem se znovu zasnažil připomenout, že minulost je dost složitá, a kroutím hlavou nad tím, jak si to někteří autoři usnadňují tím, že sepíšou pár nesmyslů, někdy i lží, vytýkajíce přitom lži komunistickým propagandistům. A pokud se zaměřují zrovna na potraviny, tak žalostná úroveň v zásobování potravinami u nás skutečně byla – a to zhruba 10 let po válce (45 – 55, rok 47 dokonce hrozil hladem). To bylo ještě za nevýkonného soukromého zemědělství. Už nás začíná být málo, kteří tu dobu zažili. Nezapomínám také na jednu inteligentní dělnici v jedné moravské fabrice, když v 90.letech říkala: kdyby komouši nedělali takové ciráty s cestováním, tak by nám byl ten socialismus ani nevadil. Připadá mně také pokrytecké lamentovat nad tím, jak to bylo za socialistické éry hrozné, když několik miliónů lidí u nás je teď v tichosti spokojené s tím, jak se zařídili za oné hrozné éry: mají RD až vilky, byty (sice ty nedůstojné v těch králikárnách, ale jak jsou dnes ceněné!), na víkendy a rekreaci chaty a domy na venkově (zvané chalupy).

A také to není už vůbec aktuální téma. Naši zemi, a evropskou civilisaci vůbec, v blízké budoucnosti nepochybně čekají daleko horší pohromy (už přicházejí). Které jsou v západní Evropě už na denním pořádku.

PS. Také už jsem ocenil jeden příspěvek pana doktora Vodrážky (já nejsem zaujatý). Ten o vzniku samozvané protižidovské komise za 2.republiky. Sice jsem do dneška nezjistil, kteří doktoři se do toho tehdy angažovali. I Vondráček se ve svých vzpomínáních tomuto tématu vyhnul. Ale zase: je nutno to posuzovat z hlediska tehdejší doby, a ne z hlediska doby daleko pozdější.

Ale když se zde rozkatí autoři ve zničujících kritikách éry socialismu, tak si obvykle říkám, kde to ti autoři žili a ve kterých dobách? Bývají to dost často jen zaujaté pamflety. Ono pojednávat nějaké dějiny je dost těžké.

Autor: Josef Komárek | středa 3.5.2017 13:50 | karma článku: 29.44 | přečteno: 1267x

Další články blogera

Josef Komárek

Zločiny komunismu vs. válkychtivost amerických presidentů vs. bengálský hladomor.

Co mají tyto dějinné události přibližně shodné? Počet obětí kolem 10 miliónů! U nás však propagandisticky „vyhrávají“ jen ty zločiny komunismu. Ostatní se nevzpomíná. Pojem válkychtivost amerických presidentů jsem si nevymyslel.

8.11.2017 v 13:55 | Karma článku: 25.50 | Přečteno: 509 | Diskuse

Josef Komárek

O tom, jak komunisti zničili průmysl, zničili zemědělství, zničili venkov, atd.

Také o harmonii v letech 1970-90. O tom tady několik autorů už napsalo řadu hloupostí. Mně byl komunistický režim také do jisté míry protivný, ale to není důvod k tomu psát hlouposti. A protivný? To vůbec nelze srovnat...

21.9.2017 v 13:55 | Karma článku: 40.16 | Přečteno: 2583 | Diskuse

Josef Komárek

Jakou hrozbou pro nás může být bundeswehr.

Nevím ovšem, v jaké fysické kondici se nachází naše armáda. Ale v Německu se stal podivný případ, který mi vrtá hlavou. V červenci t.r. vyrazila skupina důstojnických čekatelů na menší pochod, jen 6 km.

12.9.2017 v 14:40 | Karma článku: 36.71 | Přečteno: 1657 | Diskuse

Josef Komárek

Ještě k jednomu výroku pana Jáchyma Topola.

Probíhá v hlavách pražských kavárenských intelektuálů Steinerův útok? Co to byl Steinerův útok? To byla drobná episoda v posledních dnech tisícileté Hitlerovy říše.

5.9.2017 v 13:50 | Karma článku: 39.57 | Přečteno: 1708 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Radomír Stárek

Výměna vedení nebo rekonstrukce energetické sítě a omezení vlastnických práv

Máte na Vašem pozemku vedení elektřiny, plynu, vody apod. již několik desetiletí a nikdy jste nedostali žádnou náhradu? Teď svitla naděje majitelům pozemků - obcím i občanům.

20.11.2017 v 19:28 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 561 | Diskuse

Karel Trčálek

A kdy se ultrakatolíci omluví prof. Halíkovi?

Vážený bloger pan Kavka se ptá, kdy se prof. Halík omluví kardinálu Dukovi. Ale když po nějaké osobě chceme omluvu, mohli bychom se jí taky omluvit za to, co jsme na ni nakydali, a nenakydali jsme toho na ni zrovna málo, že

20.11.2017 v 19:01 | Karma článku: 14.04 | Přečteno: 531 | Diskuse

Martin Faltýn

Partajní hrátky

Jistě řada z vás zná britský sitcom Jistě, pane ministře i pokračování Jistě, pane premiére. Je neuvěřitelně nadčasový. I vzhledem k tomu, co nám předvádějí poslanci při svém prvním zasedání.

20.11.2017 v 18:04 | Karma článku: 19.39 | Přečteno: 318 | Diskuse

Pavel Nitka

Všichni chtějí dobro, jen si ho každý představuje jinak

Přiznávám, jsem občas masochista. Občas si prostě vědomě způsobuji utrpení a nevadí mi to. Dokonce si to i užívám. Třeba zrovna dnes. Dobrovolně sleduji ustavující schůzi PS PČR...

20.11.2017 v 16:11 | Karma článku: 28.62 | Přečteno: 816 | Diskuse

Michal Dokoupil

Já, versus šílený čínský otec

Rodinné vztahy a jejich pravidla jsou v Číně, jak je asi většině známo, poněkud komplikovanější než v Evropě. Já se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži.

20.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 22.11 | Přečteno: 722 | Diskuse
Počet článků 76 Celková karma 34.12 Průměrná čtenost 1841
Senior - bývalý systémový inženýr.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.