To zas bylo křiku po smrti krvavého diktátora Fidela. Na Kubě jsem nebyl, ale už dobrých 40 let sleduji reportáže z Kuby na západních TV kanálech. A o nějakém mučení a vraždění disidentů se tam nezmínili.
A to ty reportáže dělali Španělé, Francouzi, Němci i další. Co na těch reportážích uvedli: především, že na Kubě byla za Batistova režimu obrovská negramotnost postihující většinu obyvatelstva, že na celé Kubě bylo před revolucí jen 6 lékařů, a zejména, jak krvavý Batistův režim mučil a vraždil své odpůrce. Oni nebyli jen Fidelovi revolucionáři. Přes tu vysokou negramotnost byla v Havaně jakási universita, a i tamní studenti rebelovali proti Batistovi a po nocích byla věšena na stromech v Havaně zmučená těla zavražděných studentů. A viděl jsem záběry z procesů, které Fidel uspořádal hned po revoluci. Ty se konaly na velkém stadionu, aby to mohly vidět desetitisíce Kubánců, Fidel to organizoval veřejně a pozval k tomu kameramany ze světa. A souzeny byly policejní stvůry Batistova režimu. Už si nepamatuji, jak dopadli.
Pokud vím, Fidel nebyl původně žádný marxista, (to byl Che), to byl nacionální revolucionář. Do náruče SSSR ho vehnal v podstatě Ike: brzo po vítězné revoluci bylo zasedání OSN, Fidel tam jel ve své revoluční uniformě, chtěl se sejít s Eisenhoverem, ale ten setkání odmítl (Batistův režim a když Havanu ovládala americká mafie – to mu nevadilo, a nacionální revolucionář mu vadil?). A tak Chruščov využil situaci.
Samozřejmě vyvinul se z něj diktátor, ale přinejmenším Kubánci se neporovnávají s vyspělými zeměmi (to už přestává platit) západní Evropy, a ve srovnání s jinými zeměmi latinské Ameriky na tom zas nejsou tak špatně. Některé země latinské Ameriky jsou na tom podstatně hůř.
A disidenty Fidel nesnášel a tak je zavíral (zejména v prvních letech revoluce). Ale ta jejich situace je svým způsobem zajímavá. Zavíral je na výkrm? Před lety k nám dorazil z Kuby jakýsi propuštěný disident s rodinou, v Ruzyni (tehdy ještě existovalo Ruzyňské letiště!) byl vítán houfem servilních vítačů, a snímek z jeho přivítání mne rozesmál (snímek přikládám, kdo je ten panák za ním, to už mi vypadlo z hlavy). Já bych si představoval, že zavřený disident by měl nějak trpět, měl by být vychrtlý a tak podobně, a ne přijet vyžraný jak melounek.
A jak se sem ten disident dostal? Jednoduše: letadlem přes Mexiko. To také každý neví: aby se kubánský uprchlík dostal do USA, musel připlout po moři a vstoupit nohou na pláž (jinak byl repatriován). To nemohl jen tak přiletět letadlem přes Mexiko, i když to bylo technicky možné.
O Kubě toho víme málo. Ale němečtí filmaři si Kubu pro natáčení oblíbili. A natočili tam celé seriály (Klinika pod palmami) a pár všelijakých kýčů (na to jsou Němci „mistři“). V takových filmech natáčených v reálném domácím prostředí se nelze vyhnout reáliím, tj. jak to tam vypadá, jak vypadají lidé, jak se tváří a apod. A co Kubáncům určitě nechybí: dodat do takových filmů krásné herečky. Také běžné reportážní záběry do kubánských ulic atd. dost vypovídají. To podobné záběry ve svobodné a demokratické Indii nebo Bangladéši, s podvyživenými lidmi a dětmi žijícími ve slumech, a dětmi nucenými k dětské otrocké práci také něco vypovídají. (Ostatně: nejodpornější vřed na tváři zeměkoule, tj. největší asijský slum se nachází v Mumbaji, tedy v Indii. To je ta země, kterou chválil státní president Havel, jaká je to …že, demokratická země, …že, atd.).
Přinejmenším se teď uvádí, že Kuba je nejgramotnější zemí na obou amerických kontinentech.
Mimochodem: Němci rozsáhle spolupracují s Kubou také ve farmaceutické branži (i ve výzkumu) a tak se Kuba stala největším farmaceutickým producentem v latinské Americe. Na Kubě také tráví dovolenou ročně kolem 300 000 Němců.
Jak jsem se zmínil v úvodu, myslím, že jsem v těch reportážích za posledních 40 let neslyšel, že by Fidel mučil a vraždil své odpůrce. Ale možná ti reportéři neměli takové „správné“ informace jako zdejší autor J.Z., nebo někteří jiní autoři. Mám tlustou knihu (Robert E.Quirk: Fidel Castro, 970str., česky 1993), kde se píše v kapitole Básníci a vězni ve stručnosti následující: skutečně byli zavíráni odpůrci kubánské revoluce. Ale Fidelovi revolucionáři nestáli o mrtvé odpůrce. Ti stáli o živé ale „napravené“ odpůrce. To Batistovy policejní zrůdy odpůrce „klasickým způsobem“ mučili a vraždili. Fidelovi revolucionáři je programově vystavovali psychickému teroru. Kdo se „napravil“ byl propuštěn brzo. Ti „neústupní!“ (plantados) tam byli léta. Především v prvních letech revoluce, tj. v době, kdy byla Kuba vystavena otevřeným i skrytým agresivním akcím americké CIA. Což byla doba, kdy vlastně USA byly v nevyhlášené válce s Kubou. Samozřejmě je bachaři i mlátili a poměry tam byly hrozné, ale to nebyl program. Program byl „převýchova“ a „napravení“. Léty se tam asi poměry měnily (už po r.65), a tak ten disident, co dorazil do Prahy, už byl vysloveně vyžraný – jak je zřejmé z fotky.
A tak jsem si 30.11. ofotil z německého teletextu jednu stránku, kde se pravilo:
Statisíce se rozloučily (Hunderttausende verabschieden sich):
Svět se loučí s Fidelem Castrem. Početní státní a vládní šéfové, a bývalí presidenti a hodnostáři (Würdenträger) z celého světa jakož i kubánští občané se loučili s kubánským vůdcem revoluce. „Fidel je mrtvý. Ale umřel neporažený“ řekl Ecuadorský president Correa. Statisíce lidí přišli (shromáždili se) na Náměstí Revoluce v Havaně. Mávali kubánskými vlajkami a skandovali: „Ať žije Fidel“.
Později ve večerních zprávách na ARD byl záběr na náměstí (z ptačí perspektivy, to náměstí je obrovské), kde se shromáždilo už přes milión lidí ke konečnému rozloučení. (Co z toho ukázala naše TV to nevím, už léta ji ignoruji). Pak se urna s popelem vydala na 900km cestu do Santiaga, pozdravována cestou dalšími davy. Poslední smuteční shromáždění dalších desetitisíců bylo v sobotu večer v Santiagu. Tam vešlo ve známost, že žádné sochy, žádné ulice po Fidelovi, a už vůbec ne nějaké lavičky! A po celé Kubě skandovali lidé: Já jsem Fidel. (Co všechno se člověk ze západních médií nedozví, už je sleduji od r.70).
Podobné autentické masové záběry z vítězství revoluce jsou uvedeny v závěru amerického dobrodružného filmu s jednoduchým názvem KUBA, kde hlavní roli hrál Sean Connery, který měl pomáhat potlačit rebelii proti Batistovi, ale když zjistil, že by nemělo jít o potlačení nějaké guerily, ale že by musel útočit proti kubánskému lidu (což mě pobavilo), tak to vzdal a odletěl. A ten film končí vítězstvím revoluce.
Celá kubánská současnost (a rozloučení s Fidelem) na mne působí dojmem, že Kubánci nejsou z celého průběhu jejich revoluce nijak roztrpčeni (po pravdě řečeno, nečekal jsem, že Fidelova smrt bude mít na Kubě takovou masovou odezvu). Ale co, je to jen můj dojem. Konec konců je to jejich země a jejich život. Také vůbec nevíme, jaký postoj zaujímali a zaujímají široké vrstvy Kubánců k té hrstce tzv. disidentů (jsou jim sympatičtí, nebo nesympatičtí, nebo zcela lhostejní?).
Zdá se, že největší starost o kubánskou svobodu má několik zběsilých autorů na českém blogu idnes (chtějí ti čeští pisálkové předepisovat Kubáncům, jak se mají na svou zem dívat?).
Ale ona je svoboda a svoboda. Baví mě např., že banánová centrála Chiquita (tak nějak se to píše) se nachází ve městě Atlanta ve státě Georgia v USA. Člověk by se mohl podivit, že banánová centrála se nachází v USA – vždyť v USA se banány přece vůbec nepěstují. Ale ono je to jednoduché: celou banánovou produkci v latinské Americe ovládají koncerny z USA. A pracující v tzv. banánových republikách mají tu báječnou svobodu otročit na banánových plantážích v cizím vlastnictví (a je to tedy otročení velice nezdravé: banány trpí stále více chorobami, hojně se ošetřují chemicky a v tom zamořeném prostředí se matlají dělníci na plantážích).
Nebo: mají Kubánci závidět Mexiku, kde za posledních asi 10 let dosahuje počet zavražděných v gangsterských válkách mnoha set tisíc obětí? Nebo jak mladé ženy ze Salvadoru, Hondurasu, a Guatemaly utíkají po desetitisících na sever, aby unikly zločineckým gangům a sexuálnímu otroctví? Vždyť kolik latinskoamerických zemí je ovládáno korupcí a zločineckými gangy? Vysoká zločinnost je i v Brazilii – každých 10 min. vražda, ročně 50 000. Což by za 10 let dělalo nějakých půl miliónu.
To Kubánci nejspíš žijí bezpečněji – pochybuji, že by na Kubě měli volný přístup ke střelným zbraním.
A tak jsme se na blogu zase pobavili nějakými horkými tématy (Ortelem a Fidelem). Teď máme EET a budou jistě další.
