…než jak to tady popsala Markéta Š. Autorky si vážím, je to hvězda blogu.idnes, ale takový zjednodušující pohled s ní nesdílím. Ostatně, podobnému tématu jsem věnoval můj úplně první příspěvek zde na blogu.
(Sice je až na druhém místě, první vložení se pro moji neobratnost nepovedlo, ale nějak to první vadné vložení ani teď nedokážu zrušit).
Ten první příspěvek jsem měl tehdy rozepsaný 15 let a v podstatě nemám, co bych na něm korigoval. A to na blogu straší od 3.1.2011., a má za tu dobu 4000 kliknutí (rozlišuji kliknutí a přečtení – ono to není totéž).
Ještě v dobách dávno minulých, kdy jsme se v inženýrské branži zabývali systémovým inženýrstvím, jsme také narazili na problematiku tzv. fuzzy systémů – tj. kalných, mlhavých či nezřetelných systémů. Ty myšlenky se rozvíjely už v sedmdesátých letech jako reakce na to, že řada systémů v hospodářském prostředí (a zejména komplexní ekonomické a společenské systémy s lidským činitelem) má těžko postihnutelné a definovatelné vstupy a výstupy, struktury, funkce a efekty. Ta problematika se dala vyjádřit několika otázkami:
-co to je? (ono je totiž obtížné v rozsáhlých společenských procesech vymezit vůbec nějaký systém)
-co do toho patří (tj. které prvky)
-jak se to chová
-jak se to dá ovládat.
Autorka M.Š. nemá ráda příliš mnoho sociálního státu, mne to také popouzí, ale problém demografického udržení života není tak jednoduchý, aby bylo možno prostou redukcí sociálního státu zajistit dostatečný demografický vývoj.
Pojem demografická či kolektivní sebevražda národa byl před lety ještě nový, ale guru světového managementu P.F.Drucker označil proces kolektivní sebevraždy probíhající v některých vyspělých zemích Evropy a severní Ameriky za klíčovou světovou hrozbu (a to už v minulém století).
Je také řada reálných faktů, které prostě nedovolují vyvodit jakékoliv závěry z nějakého jednoduchého státního zákroku.
Vezměme např. 70.léta u nás: to zde byly ruské tanky, byli jsme pobouřeni (ale možná přišlo i trochu uklidnění, to jaro 68 bylo příliš rozčilující), začala klesat porodnost (i když není zcela doložené proč) a partaj se trochu snažila cosi vylepšit a zavedla nějakou podporu pro matky s druhým dítětem (špatně si pamatuji, o co přesně šlo, myslím že dostávaly po mateřské 500 Kčs měsíčně nějakou delší dobu). A národ na to zareagoval (naše rodina také, ale nezávisle na té podpoře, pro nás to byla jen náhodná shoda). Dnes se říká, že došlo k populační explosi, já tomu tehdy posměšně říkal hnutí pětistovkařek. Tedy více sociálního státu tehdy přineslo zvýšení porodnosti.
Naopak: kdysi jsem se dočetl (já se dost často zajímal o zbytečnosti), že v New Yorku tvoří singlisti obého pohlaví ve věku od 20 do 50 let nejpočetnější populační skupinu. A že by zrovna tam na ně působilo příliš mnoho sociálního státu?
Nebo: v Evropě mají kriticky malou porodnost německé národy, ve Švýcarsku vzniknul dokonce pojem stávka či vzpoura děloh, protože zejména Švýcarkám se do těhotenství nechce. A že by to bylo přílišným sociálním státem? Naproti tomu v Itálii a Francii je porodnost vcelku příznivá. Proto také Němci označují Francii jako kinderfreundlichen Staat. A vlastní jako kinderfeindlichen Staat. I když se teď po mnoha letech v Německu porodnost trochu zdvihla – ale to mohou zajišťovat ne-Němky. V Německu už totiž zhruba 18 mil. obyvatel (tedy 20% všeho obyvatelstva) má ne-německý původ. A to do toho ještě nejsou zahrnuti migranti posledního roku! A o Britanii se uvádí, že polovina dětí se tam už rodí v muslimských rodinách (W+K už tu anglosaskou populaci nemohou zachránit).
A hraje v té problematice nějaký vliv pocit štěstí nebo životní radosti (joie de vivre)? Také asi těžko: značná porodnost byla např. za Protektorátu. I když: když začali posílat i mladé ženy na nucené práce, tak nejjednoduším způsobem, jak se tomu vyhnout, bylo vdát se a otěhotnět. Ale to bylo až později.
Takže to je problém: přisoudit ve složitých procesech určitému podnětu určitý vyhraněný výsledek.
Samozřejmě nad současnou společenskou atmosférou my starší většinou jen kroutíme hlavou. Propagace homosexuality, kdejakých hovadin, extrémních tzv. adrenalinových aktivit… Co je na tom tak přitažlivého, aby byli lidé ochotni se kvůli tomu zabíjet? (V neděli parašutistka v M.B. a německá horolezkyně,32, v labských pískovcích). Nebo končili v lepších případech na vozíčkách? Nebo je to z nudy? (Před lety jsem četl také nějakou studii nějakého amerického vědce, který seřadil faktory ohrožující lidstvo, a dost vysoko na první místa zařadil nudu. Tedy alespoň v tzv. vyspělých zemích).
Ale lze vůbec hledat viníka za všeobecnou degeneraci společnosti? A ještě méně za něj lze označovat sociální stát, nebo stát vůbec. A konec konců co je to stát? To jsou zase jen ti lidé, co teď podléhají té degeneraci. To není žádná vrchnost nad nimi.
Nepochybně značnou roli hraje obecná propaganda. Jakkoli jsme se naše rodina od komunistické propagandy v době tzv. normalizace oddělili, přece jenom obecnou propagaci dětí jako budoucnosti národa jsme cítili. Také tehdejší daňový systém dodnes pociťuji jako inteligentnější: kdo neměl děti, platil v dospělosti o 40 až 60% vyšší daně.
A masová propaganda hned po vypuknutí svobody toto všechno odvrhla. Co všechno se hned začalo propagovat: asertivita, rozhodujte si sami za sebe, samá lidská práva, ale žádné lidské povinnosti, užívejte si života a sexu, každá zhovadilost je přípustná, všechno se smí, atd.
Např. obskurní časopis BRAVO (který dal Vatikán na index jako zcela nevhodný pro mládež) vtlouká do hlavy už dětem, jak si nejlépe užívat sexu, atd. (Nedávno jsem zahlédl děti na jednom hřišti, jak si v tom horlivě listují, bylo jim asi tak 10).
A nepochybně spoustu lidí ta demografická (i jiné formy) degenerace baví. Užívají si života, minimální povinnosti, jen kariéra, sex a zábava. Že jednou zestárnou, na to moc nemyslí. Ale že by za tím stál jen sociální stát?
Uvědomuji si však, že v naší společnosti jsou to zejména ženy, které mají největší problémy v životě, a často ten život i velmi těžký. Nemám na mysli ženy z té společenské vrstvy, se kterými se nejspíš sejde autorka M.Š. Je daleko početnější populační segment holek a žen se základním vzděláním, někdy vyučené, nebo nejvýš s nějakou tou maturitou. Také nevím, jak se na porodnosti podílejí tyto různé společenské kategorie (sleduje to u nás vůbec někdo? – ale bylo by to nepochybně zajímavé).
V 90.letech jsem coby průmyslový projektant velmi mnoho komunikoval s dělnicemi ve venkovských fabrikách, nejsou to žádné hlupaně, ale nesporně uvažují jinak než pražské dámy. Určitě by z nich nevypadl výrok, že sociální stát je vinen tím, že lidsky nedozrály. Na takový výrok už musí být skutečně vzdělanec. V našem vesnickém okolí je dokonce řada mladších žen (dříve holek), které se normálně vdaly a mají už nejméně dvě děti. A tak když se v sousedství sejdou v neděli rodiny, tak zahrada pod námi je plná dětiček.
Takže nepochybně mohou různé společenské kategorie reagovat na různé společenské tlaky různě, možná i zcela odlišně. A také možná odlišně ve městech a na venkově. A nějaký sociální stát? – to je jen jeden z možných tlaků. (A už vůbec nevím, jaké tlaky přimějí některé mladší dvojice, že sice děti nemají, ale pořídí si drahého psa).
Myslím, že pro společenské vrstvy žen, které žijí v reálném světě, je největší hrozbou ztráta zaměstnání a tedy obživy. Nedělejme si iluze: ono se sice uvádí, že průmyslu chybí na 100 000 pracovních sil (dělníci, technici,…), ale tím se myslí převážně mužské pracovní síly, nikoliv ženské. V současném společenském a ekonomickém řádu došlo nejspíš ke značnému poklesu pracovních míst pro méně nebo jen středně kvalifikované ženy. A tak se jich velmi mnoho nachází ve velkých problémech.
Také na venkově jsou singlistky, také proto, že sice zaměstnání mají, ale bojí se o něj: a tak kupř. pětatřicátnice nevalně placená jako prodavačka ve velkoprodejně se nechce ani vdát ani mít děti, protože by o práci přišla, a kde by pak s dítětem něco sháněla. A nad těmito ženami stále visí hrozba, že by ji nějaký muž opustil a skončila by jako samoživitelka. A ty pak bývají zcela na dně. Na nějaký vliv sociálního státu taková žena vůbec nepomyslí.
A po padesátce? Nepamatuji, že bych někdy v posledních letech viděl někde nějakou pracující šedesátnici, tedy těsně před důchodem, a to v obvyklých ženských povoláních (v obchodě, službách, úřadech, v kulturních zařízeních, bankách, zdravotnictví, …atd., možná tak někde jako uklízečku). Ty jsou už většinou na dlažbě dávno před důchodem. (O těch padesátnicích už tu dobrý přípěvek byl, nemohu ho teď najít. Pár takových nezaměstnaných padesátnic znám, prožívají to velmi těžce).
A tak mám pocit, že v uvedeném příspěvku si autorka M.Š. tak trochu ulevila od situace, která ji zlobí. Sice to bylo hodně čtené, dosáhlo to vysoké karmy, ale že by zrovna příliš mnoho sociálního státu neslo vinu za demografickou sebevraždu národa? To prostě nevidím jako doložené. Těch vlivů je tam příliš mnoho. (A že je tisíce příčinných událostí, které formují nějakou dějinnou linii, toho si byl vědom už Tolstoj v 19.století – a že se pak z nich vybírají jen některé. Proto Tolstého tak oceňuji).
I mne popouzí sociální stát, zejména vykrmováním všelijakých parazitických neziskovek typu pánek v tísni. Ale to je nemoc mnoha tzv. parlamentních demokracií – politici si kupují voliče, aby nepřišli o koryta.
Samozřejmě od demografické sebevraždy národa se bude odvíjet spousta dalších „nepříjemností“. Např. zhroucení důchodového systému. A nic nepomůže zaříkání, že já jsem si na důchod našetřil. A to vůbec nevíme, jak dopadne Evropa v příštích desítkách let. Nevzniknou v (západní) Evropě občanské rozbroje až občanské války mezi původním a vetřelým obyvatelstvem? Jaký by to mohlo mít vliv na ekonomiku a bankovnictví? Mne by to už nemělo bolet, ale jsou tu přece naši potomci.
