Jak vypadaly žně roku 1950 (žádné horké téma, jen vzpomínka).

O tom současní mladší obyvatelé měst nemají už ponětí. Proto to stojí za zaznamenání. Já to ještě zažil a byl jsem dokonce přitom. A protože nemůžeme jen politizovat, ale také jíst, k tomu těchto pár řádek.

Hned po válce jsme párkrát jeli na prázdniny na venkov někam na letní byt, ale v r.1950 jsme už měli malou chaloupku v severním pohraničí.

Sousedé byli hospodáři, osídlili pohraničí, měli asi 12 ha polí a ve chlévě asi 10 krav. Samozřejmě jsem jim coby vyčouhlý mládenec už od 11 let pomáhal při žních. A jak tehdy žně vypadaly?

V obci měl snad jen jeden hospodář tzv. hrsťovačku, tu si někteří půjčovali. Ale ta byla pro potah velice namáhavá. To sousedi sekali obilí travní sekačkou upravenou pro sklizeň obilí. I ta byla pro potah dost namáhavá. Soused měl na potah párek volů – těm dával přednost před koňským potahem.

Travní sekačka se upravovala pro sklizeň obilí následně: na boční žací lištu se připevnil vyklápěcí laťkový rošt, ovládaný nožní šlapkou, nad pravým kolem seděl pomocník (a to jsem byl případně já – na plechové sedačce bez opěrky, ale nikdy jsem nespadl), pomocník přiklápěl šikmými hráběmi sekané obilí na ten rošt přizdvižený nohou, a když se nahromadilo množství na jeden snop, povolil nohu a shrnul to množství při jízdě do strniště (což bylo asi tak každých 6m). Pak obvykle ženské (i najaté) ty dávky svázaly za pomoci srpů připravenými povřísly do snopů (a jak přitom měly poškrábané ruce!). A večer se snopy poskládaly do panáků. Sláma na povřísla se připravovala někdy už předchozí žně: to se část úrody vymlátila ručně cepy, aby zůstala dlouhá sláma (žitná?) na povřísla. První pruh kolem celého pole se musel posekat ručně, aby sekačka měla kudy jet – potah se sekačkou jel mimo lán.

Snopy po vyschnutí panáků se velkým žebřiňákem svážely do stodol, kde se pak mlátilo, v té době už mlátičkami poháněnými elektromotorem.

Mléko od těch krav odvážel denně sousedův syn (a to byl teda pořízek) na kole dvěma velkými bandami (ty měly myslím 25l) dolů do obce do výkupního místa, kde si to pak sbírala mlékárna, zpátky vozil syrovátku či něco podobného – a to měl ty dvě plné bandy vždy připevněné na řídítkách. Jak říkám: pořízek. (Ve stejných bandách se tam tehdy rozváželo mléko do obchodů. Pro mléko se chodilo s baničkami a mléko se nalévalo půllitrovými a litrovými odměrkami – a také mělo tehdy jinou chuť).

A když soused oral, tak ten volský potah utáhnul dvojradličný pluh s poměrně malými radlicemi – takže to šlo dost pomalu. Naštěstí měl dva dospělé syny na práci.

Na zelené krmení těm kravám se muselo jezdit myslím obden. To se sekalo tou travní sekačkou a sváželo povozem typu hnojník. A krmení se kravám připravovalo na ruční řezačce. Krávy dojila ručně panímáma. (Myslí si někdo, že tohle mělo budoucnost? A to jsou zde pisálkové, kteří kritizují, jak tohle všechno komunisté zničili. A myslí si někdo, že likvidace farmářů v USA zhruba v 70. a 80. letech proběhla nějak šetrně?).

Samozřejmě práce v hospodářství běžela neustále: dělat seno a krmnou řípu na zimu, brambory na výkrm prasat, krmit dobytek, dojit, vyvážet mrvu na pole, orat, atd. Přes tu dřinu byla tehdy všechna pole v okolí obce obdělaná a dávala úrodu. (To až dnes je celé rozsáhlé okolí obce zpustlé. Ale zpustlé jsou i velké plochy např. v Polabí).

A tak to fungovalo asi do roku 1954, kdy pak v obci vznikal státní statek. Kilometr za obcí se postavily velké kravíny (ty jsou dnes také zpustlé), začalo se sklízet samovazy taženými už traktory (ale i ty produkovaly stále jen snopy), také se začalo orat traktory a lidé se přestali už tolik dřít.

A na takovém samovazu jsem strávil žně v r.56, ale to bylo už ve strojně traktorové stanici. A v r.57 pak jako pomocník na kombajnu. A to byl dost studený a mokrý rok, pořád musel být na poli připraven traktor, abychom mohli tahat kombajn z bláta. Kombajnérovi bylo 17, mně 18 a nakonec jsme udělali ze čtyř kombajnů ve stanici nejvíc hektarů. Jaká to byla adrenalinová zábava! A jak moc často jsem s kombajnem jezdil i já. Jó, tehdy byli kombajnéři elita.

Pražáci si také dnes už nevzpomenou, kolik koňských potahů bylo v Praze v provozu ještě řadu let po válce. Např. sudy piva se rozvážely po hospodách koňskými potahy. A kostky ledu. Také hlavní pošta v Jindřišské měla v boční ulici rozsáhlý hospodářský dvůr – tedy konírny – a balíky řadu let rozvážela koňskými potahy. A metaři byli na koňské koblihy vybavení. Na pražských periferiích byly ještě řadu let po válce hospodářské objekty s konírnami povozníků, snad asi tak až do r.1955 až 60. A v prostoru nad dnešním Kubánským náměstím ještě pamatuji pole s obilím (tedy pod vinohradskou nemocnicí).

A ještě poznámka k letošním žním (z místa blíže do vnitrozemí): naštěstí v půli srpna se zlepšilo počasí a tak je tady už obilí sklizené. Nevím, do jaké míry to dnes ještě média a lidi zajímá, je to příliš primitivní zajímat se o sklizeň úrody – vždyť je přece tolik zhovadilých témat, např. všelijaké barevné manifestace.

V 70. a 80. létech tady mělo blízké družstvo nějakých 35 kombajnů, takže když byl nepříznivý rok, a když se pak trochu vylepšilo počasí, tak na takové 100ha pole hrklo i deset patnáct kombajnů najednou. A to to pak jelo. Ještě nedávno tu pojížděl daleko široko jen jeden jediný kombajn, sice výkonnější, se širším záběrem, ale málo platné, při nepříznivém počasí nezvládal. A stalo se nejednou, kdy ještě v září tu ten osamělý kombajn jezdil, ale to už bylo všechno černé, řepka vypadaná, zrno v klasech naklíčené. Letos už tu jezdily kombajny dva až tři – takže pokrok. I když to měly místy obtížné: po deštích bylo někde obilí tak slehlé k zemi, že se žací lištou stěží dostávaly pod ně. Bude možná poněkud nižší sklizeň s horší kvalitou, v některých místech Evropy kvůli záplavám budou ztráty ještě větší. Růst cen pšenice lze ale sotva očekávat – vzhledem k rekordním úrodám v Rusku a USA (údaj z ARDtext). Ale kukuřice po deštích narostla pěkně.

P.S.: Současný podivný ministr zemědělství se pohoršuje nad tím, že by zemědělci chtěli, abychom se nejméně z 80% uživili z vlastní produkce. Označil to za přehnané. Ale to by přece mělo být normální (také to už normální bylo). Nám by přece mělo stačit dovážet jen trochu toho jižního ovoce a zeleniny.

Také si už přesně nepamatuji, kdy došlo v bratrském Polsku ke kolapsu v zásobování potravinami, ale myslím, že to bylo poměrně pozdě, někdy v 80.letech. V Polsku totiž nedošlo k násilné industrializaci zemědělství a tehdejší reportáže na (západo)německé TV se podivovaly nad neuvěřitelně zaostalým stavem polského zemědělství. A tak v době, kdy zejména Československo a Maďarsko se doslova topily v přebytkách potravin, tak v Polsku v jeden čas byly krámy úplně vyprázdněné, do distribuce potravin byla zapojena armáda, a v prázdných krámech drželi stráže polští vojáci, aby nedocházelo k drancování. (Tak to jen tak na okraj k industrializaci zemědělství).

A ještě něco: v Čáslavi se v rozsáhlém areálu nachází museum zemědělské techniky, a tuším že vždy první víkend v červnu je tam všechno v provozu. Vždy se tam sejdou davy zájemců, i s dětmi. My jsme tam byli s dětičkami už v r.2010. Stojí to za návštěvu!