S těmi cukrovary jste byl už jednou informován, že sice jich máme mnohem méně, ale ty, co jsou je stačí nahradit, díky vyšší produktivitě. Chválíte zemědělství. Asi jste zapomněl na způsob zásobování obchodů masem. Z jatek přijela Avie jednou za týden a to, co přivezla rozebrala v mžiku čelo čekající fronty zákaznic a na ty vzadu nezbylo, natož na občany, kteří do front nešli. Masa bylo málo, protože následkem servility a lokajského chování našich politiků vůči Kremlu, jsme ho vyváželi, třebaže tady chybělo. Jediné, co by se dalo pochválit, že státní kasa nebyla zadlužená, protože v totalitě, na rozdíl od demokracie, si nemusí vlády "kupovat" hlasy voličů.

Zemědělské produkty byly často používány na devizový vývoz.

Jednalo se o rychlé peníze, které se používaly, když bylo potřeba urychleně dovézt za devizy něco, s čím nebylo dopředu počítáno. Zejména Italové byli ,v tomto dovozu masa, velmi čiperní.

S přibývajícím věkem se dostavuje moudrost, ale i demence. Jen jde o to, co dorazí dříve.

U vás je to evidentně to druhé.

Určitě není nutno stavět nové budovy pro nějaké ústavy. Je celkem dost zaběhnutých a výsledky ověřených ústavů s dobrými referencemi. Snad by bylo vhodné nějaký navštívit.

Vybral jste hrozinky ze zkaženého těsta.

Člověk sice žasne, zda je taková zaslepenost vůbec možná. Mám pouze jeden dotaz. Když bylo vše tak ideální, proč jste v tom sychravém počasí chodil na Václavák zvonit klíčema?

Ti co podlézali komoušům, by tam samozřejmě byli studováni s vámi také.

Nechce se mi věřit, že tohle někdo napíše a snad tomu i věří. "Jsme byli rádi za Stalinovu ochranu" To snad není schopna vyslovit ani soudružka Konečná.

Bla, bla, bla... To je jediný vhodný komentář k tomuto výpotku.

Další zajímavost. Sebekritika přímo od komunisty.

Tempa růstu produktivity práce v České republice1 a v Československu byla přibližně do roku 1970 u nás vyšší, avšak po tomto roce nižší. Produktivita práce (národní důchod bez zahraničního obchodu na pracovníka) v České republice rostla v letech 1978 – 1989 průměrně ročně o 0,9% (odhadneme-li český národní důchod včetně zahraničního obchodu, pak průměrné roční tempo růstu produktivity práce v uvedeném období klesne na 0,4%. V letech 1980-1987 rostla produktivita práce (HDP na pracovníka) průměrně ročně v Belgii o 2,4%, v Rakousku o 1,6%, ve Švédsku o 1,5%, v USA o 1,2%. Tak došlo k tomu, že rozdíl mezi námi a hospodářsky vyspělými státy západní Evropy jsme nedokázali snížit. Po roce 1970 se tedy začalo opět zvětšovat naše zaostávání za západní Evropou. Bylo provázeno skutečností, že rozvoj výrobních sil, rozvoj vědy a techniky a jejich aplikace v praxi byly na Západě rychlejší a s větší invencí než u nás resp. v socialistických zemích (snad s výjimkou zbrojní a kosmické oblasti).

Penicilin možná byl, ale spoustu jiných důležitých životních léků nebylo za komunistů k dispozici.

Viz

Profesor Josef Marek, specialista na vnitřní lékařství a endokrinologii popsal normalizační medicínu takto. „Medicína byla samozřejmě primitivní ve srovnání s dneškem, my jsme ovšem jinou neznali. Možná to byla výhoda, nepropadali jsme depresím. Ovšem i na Západě byl rozdíl mezi medicínou roku 1960 a současností. Socialistické zdravotnictví se vyznačovalo hlavně nedostatkem finančních prostředků, přístrojů, nebyly peníze na nákup dostatečného množství zahraničních léků. Na druhou stranu ale medicína u nás měla pořád určitý západní ráz na rozdíl od Sovětského svazu. Měl jsem tam možnost pobýt se skupinou mediků, zážitky byly otřesné...“

Zaostávaní Československa za komunistů je krutou pravdou

První Československá republika patřila v letech 1918 – 1938 k nejvyspělejším státům na světě. To dokazují mimo jiné i statistiky národního důchodu na hlavu z roku 1924. Jeho hodnotu v německých zlatých markách uvádí Geographisch-Statistischer Universal Atlas profesora Hickmanna, který vydalo nakladatelství Freytag & Bernát ve Vídni v roce 1927. V žebříčku ekonomicky nejvyspělejších bohatších zemí světa se tehdejší Československo umístilo na desátém místě - daleko před Německem, Rakouskem, Nizozemskem a Itálií.

Japonsko tehdy v přepočtu na obyvatele dosahovalo jen 60 procent ekonomické výkonnosti ČSR. Před námi byly jen USA, Kanada, Austrálie, Švýcarsko, Argentina, Británie, Francie, Švédsko a Belgie. A pokud bychom počítali pouze území současné České republiky bez silně zaostalých Slovenska a Podkarpatské Rusi, stupeň naší vyspělosti byl v roce 1924 srovnatelný s Francií nebo se Švédskem.

A teď se přenesme do doby reálného socialismu. V roce 1980 už socialistické Československo hodně ztratilo ze své dávné předválečné slávy. Údaje Světové banky jsou nesmlouvavou, pravdivou a krutou obžalobou zaostávaní komunistického režimu. Hrubý domácí produkt (HDP) tehdejší České socialistické republiky dosáhl hodnoty pouhých 2824 dolarů na hlavu, což bylo 4,4krát méně než například HDP na jednoho Francouze. Propadák nepřestal a tak v roce 1989 se zaostávání ještě více prohloubilo: Francie měla před námi již 5,1násobný náskok ve výši HDP na obyvatele. Tento nepříznivý trend se podařilo zvrátit až v devadesátých letech a podle údajů z roku 2002 francouzský HDP na hlavu činil už „jen“ 3,4násobek české ekonomické výkonnosti.

Důvodů, proč komunistická ekonomika zaostávala, bylo hodně. K nim patřila i nízká motivace pracovníků na příznivém hospodářském výsledku společnosti a v jejím důsledku pak nízká produktivita práce.

Uvedu jednu osobní vzpomínku - na exkurzi do jistého strojírenského podniku, které jsem se zúčastnil v roce 1983.

Pohled na dělníky, kteří hráli karty, spali nebo popíjeli "lahváče", jasně vypovídal o obrovské přezaměstnanosti a nízké efektivitě.

Informační hodnota exkurze byla obrovská. Bylo na první pohled jasné, jak socialismus řeší nezaměstnanost a co by se stalo, kdyby najednou začaly fungovat tržní podmínky.

I studie Prognostického ústavu Československé akademie věd z konce osmdesátých let uvedla, že v ČSSR je třicetiprocentní skrytá nezaměstnanost. Není tedy divu, že dotyčný podnik se nakonec dostal do konkursu podobně jako stovky jemu podobných ̈

Celkové hospodářské škody způsobené důsledky komunistického režimu u nás dosáhly podle ekonoma Pavla Kohouta zhruba bilionu korun. Proti tomu jsou všichni tuneláři z 90. let pouhými troškaři a břídily.