Zajímavé je to bezelstné přiznání v onom závorkovém konci textu. Autor tam píše, že vlastně nepovažuje za možné, že by Gans mohl svým přátelům pouštět vinyly západní provenience, protože tu prostě nebyly. Přesto napíše článek, jak to vlastně bylo tehdy za socíku s muzikou v pohodě.

Ani v létech padesátých by opravdu nemělo být normou honit drobky po rádiových vlnách, ale jít do obchodu a koupit si vinyl a když ho nemají, klidně si ho nechat poslat poštou třeba z Londýna.

Tehdy to ,,normou", bohužel, bylo. A nejenom toto. A přesto, že na nás bylo pokřikováno fanatic. kom, že žvýkáme(rozuměj žvýkačku) jak američtí páskové, přesto jsme znali jazz i rock, stejně tak jako následně i beat, ač se kom snažili seč mohli, aby v tom zabránili. Nic nebylo v pohodě, atˇ si autor, ale i kdokoli jiný cokoli plká, Sice po r. 60 přišlo i ,,jisté" uvolnění,a nejen okolo muziky, stále tu vládla jediná strana a vláda, dirigovaná Kremlem. Bipolar. svět, dělený železnou oponou

Takže bylo vlastně všechno v pořádku.

To jsem si oddychla, já myslela, že pokud jsem si nemohla tenrát své puberťácky zbožňované idoly koupit v Supraphonu, stejně jako třeba Karla Gotta (nic proti Gottovi), jakoby se někdo snažil mi v poslechu této západní hudby zabránit.

Jsem ráda, že jste mi to takhle pěkně vysvětlil.

...a největší pecky, hrály v rozhlasu po drátě.

Rozhlas nám hlásá, že svět je jedna krása, popeláři cinkaj popelnicema....

Že se tady dala poslouchat "západní hudba" v HI-FI kvalitě, to vykládejte tomu, co seno žere. S HI-FI kvalitou byl problém jak s místními vysílači, tak i s dostupnými rozhlasovými přijímači. Mnohem kvalitnější přístroje měli v tehdejší NDR a zejména v Polsku. Já jsem si bohužel pořídil český Soprán, který se musel dodělat doma podle návodu v Amatérském rádiu.

Jakýsi Jiří Gans? To nebyl "jakýsi Gans", to byl jeden z nejtragičtějších lidských osudů, na kterém se podepsala normalizace.

V Českých Budějovicích jsem nějaký čas žila a příběh Jiřího Ganse znám z vyprávění.

Narodil se v roce 1928, jeho rodiče zahynuli v koncentráku. Měl rád americkou jazzovou a rockovou hudbu a na jazzovém festivalu v Praze v roce 1965 se seznámil s americkým atašé, od kterého pak Gans dostával gramofonové desky s touto hudbou, jež pak doma pouštěl svým kamarádům.

V polovině 70. let byt zatčen a obviněn ze špionáže, ačkoliv byl na jedno oko slepý a na druhém měl asi 15 dioptrií.

Vojenský prokurátor mu původně navrhoval trest smrti, nakonec byl odsouzen na 15 let těžkého žaláře, z nichž větší část strávil ve Valdicích. Propuštěn byl předčasně v naprosto zuboženém stavu, poslední roky života strávil v LDN na Hrudkově. Listopad 1989 už nevnímal a brzy po něm zemřel. Letos v listopadu by Jiří Gans oslavil 90. narozeniny.

To je jen letmá zkratka... Ironizovat tragický osud Jiřího Ganse považuji za vrchol nevkusu a cynismu.

V těchto souvislostech jistě. Ne každý měl ,,osud" a la ,,Šakalí léta", ač člověka s podobný osudem jsem osobně znal, Patnáct let ,,kriminálu", za mj., i údajnou špionáž, I on přišel o rodiče v koncentráku, jeho teta pracovala u Beneše v prezidentské kanceláři, její manžel byl advokát, kterého kom. poslali dláždit chodníky! A jemu nahrazovali rodiče. I díky jim jsem se dostal ke scénářům V+W, byl to on, kdo kromě trampingu a tramps. písniček holdoval jazzu i rocku, a my s ním. A uměl jazyky, vč angličtinyNevím, zda ještě žije, naposled jsme se sešli někdy v polovině devadesátek. A měli si o čem povídat i na co vzpomínat. Jeho sestřenka v osmašedesátém emigrovala.

Kdybyste autora objektivně četli, tak zjistíte, že má pravdu. Opravdu u nás nebyla TĚŽKO sehnatelná libovolná západní hudba. Stačilo se k tomu přes úplatky dostat na střední školu se speciálním technickým zaměřením, k tomu mít profesionální vojenský výcvik, vojenskou vysílačku, nahrávací aparát násobně dražší průměrného platu, určité místo rádiového signálu, desítky hodin u sluchátek a změnit svůj vkus hudby podle toho, co zrovna hráli. Jednoduché jak facka. Co lehčího mohlo za socíku být, že?

Pro toho, kdo nebyl opravdu ,,dřevák", pak vskutku až tak ne. A nemusel být specialistou, ergo na vojně, ani kšeftař s čímkoli, či vekslák, ani nebylo třeba lézt kom do zadku. Ač chápu, že mnohým dnešní postrevolucionářům to hlava asi nebere Jinak jistě záleželo na tom, kde kdo žil. A v Praze bylo daleko více možností. Inu, ani za kom nežili všichni jen ve vzduchoprázdnu, ale ani v bavlnce

Autor se zřejmě domnívá, že všichni zájemci o moderní hudbu v sedmdesátých letech bydleli v pohraničí a byli aktivními radioamatéry. V Praze to ale tak snadné nebylo. Většinou jsme se museli spokojit s mizernými kopiemi na cívkách a se štěstím jsme se občas dostali k poškrábaným deskám vypůjčených od šťastných majitelů.

Já jsem bydlel v pohraničí, ale ve Slezsku. Tam jsme si o poslechu, nebo sledování západních vysílačů mohli nechat jenom zdát. I když je pravda, že jednou jsme při obzvlášť příhodných meteorologických podmínkách na chvilku naladili jakýsi (značně zašuměný) švédský televizní vysílač.

Radio Luxembourg (lidově Laxík) hrálo hudbu generace mých rodičů. Z dětského věku pamatuji, že když se u nás v sobotu sešli nějací hosté, rodiče ho bez problémů na středních vlnách naladili.

Když jsem povyrostl, začal jsem mít trochu jiný vkus. A pro ten se opravdu žádné rádio naladit nedalo. Ani u kámošů z okrajových sídlišť, kde se nějaké cizí vékávéčko dalo naladit. Jenže všude hráli komerční hitparády, které nikoho z nás nezajímaly. Nahrávky jsme řešili předraženými deskami z burzy. Ten si koupil to, ten zas ono a přes týden jsme si desky vzájemně půjčili, abychom měli všichni první kopii. A další neděli pokud možno bez finanční ztráty prodat a koupit něco dalšího.

Ohánět se Supraphonem je výsměch. Pro koho byl vrcholem hudby jazz, ten si na své přišel. Ale jinak z licencí maximálně ABBA, Smokie a spol. A před vánoci pár kousků nějakých dovozů z Jugošky, tam byli třeba Queeni.

O koncertech taky škoda mluvit. I české kapely byly dlouho povinně jen k sezení, nějaké kotle (hrozící u metalistů a pogující u pankáčů) začaly až s perestrojkou.

Výborně, takže muzika byla normálně dostupná, protože systém který nám bránil si jí normálně koupit, šel obejít. To nemá chybu

Kecy v kleci. Oficiálně tady bylo jenom to, co pustil bolševik. Pár desek a na Vltavě Větrník. Jinak desky jenom na burzách. Mohl bych vám tady vyjmenovat "západní hudbu", o které jste v životě neslyšel, kterou západní komerční rádia nehrála a která se těžko sháněla i na burzách. Možná to nevíte, ale není hudba jako hudba.