O tom, jak komunisti zničili průmysl, zničili zemědělství, zničili venkov, atd.

Také o harmonii v letech 1970-90. O tom tady několik autorů už napsalo řadu hloupostí. Mně byl komunistický režim také do jisté míry protivný, ale to není důvod k tomu psát hlouposti. A protivný? To vůbec nelze srovnat...

...s hrozbou dneška.

1.Nejdřív k tomu průmyslu. Jaký průmysl mají vůbec ti rozhorlení autoři na mysli. A vědí vůbec o čem píšou? Nebo jen tak vykřikují do vzduchu všelijaká hesla.

Vždyť za 1.republiky tady bylo jen jedno průmyslové odvětví na mimořádné úrovni – a to byla výroba bot u Bati. Všechno ostatní byly manufaktury na úrovni tak 19.století. Jedině Baťa vyrazil do USA, seznámil se s principy masové výroby a aplikoval je u nás (a strojní zařízení pro tu masovou výrobu si také musel vyrobit sám).

Samozřejmě byl tu všelijaký průmysl – hutě, těžké strojírenství (vyráběly se parní lokomotivy, zařízení pro cukrovary, …), sklárny, porcelánky, textilní průmysl, …,atd., ale bohužel to bylo všechno konkurence málo schopné. Zejména roztříštěný automobilový průmysl – to byla kusová výroba. A právě tento průmysl byl po rozpadu monarchie vytlačen z trhů tzv. nástupnických zemí. Přesto mi není známo, že by jakákoliv průmyslová jednotka byla komunisty po jejich převzetí moci zrušena.

Naopak, za komunistického režimu byla většina průmyslových jednotek rozšiřována, také se měnily výrobní programy, a byly budovány nové. Sice s preferencí těžkého průmyslu, ale tomu všemu se nedá říct zničení. Celý průmysl za komunistického režimu byl budován v podmínkách omezeného styku se zahraničními trhy, atd., ale přesto v řadě případů byly vyvinuty a vyráběny docela znamenité produkty (např. traktory Zetor, motocykly Jawa pérák a později kývačka, elektrické lokomotivy zes Plzně, mixér ETA, tryskové stavy, fotoaparát Flexaret, šicí stroje LADA, závodní kolo Favorit – na něm jsem jezdil v 50.letech na trase Praha-Lužické hory, kofola a mnoho dalších). To byla díla techniků, to nejsou jalové typy, nedali se otrávit vnější atmosférou a zaujatě vyvíjeli a vyráběli to nejlepší co mohli. Nakonec Škoda Favorit byl už vůz na úrovni, to ocenili i západní Němci od VW, když Škodu přebírali. Sice málokdy vznikly průkopnické výrobky, vždy se u nás vše vyvíjelo s určitým zpožděním, možná ani nemáme náturu na nové koncepce a principy, ale průkopnickým výrobkům se vyhýbal tuším i Ford. A navíc se toho vyrábělo strašně moc: lokomotivy, šicí stroje i hřebíky.

Zavilý kritik dřívějšího režimu může namítnout, že k vývoji a výrobě počítačového tomografu jsme se nedopracovali. A teď ano? Kde jsou jaké výroby prefíkaných výrobků? A kdo by je měl vyvíjet, když většina obskurních vysokých škol produkuje budižkničemy, kteří nedokážou ani přeložit dva klacíky křížem. Dnes i ten pitomý rýč a zahradní kolečko koupí člověk z dovozu.

Vznikla i nová průmyslová odvětví, např. do průmyslové úrovně se dostalo stavebnictví. Zhruba v r. 60 byla zahájena masová výstavba panelových obytných domů, což znamenalo především vybudovat panelárny a pak to zaměstnalo řadu dalších odvětví. Přes některé problémy nakonec měli všichni doma kuchyňské linky a sporáky (ty byly součástí stavby), nábytek, koberce, bytové textilie a další. A to ty počty postavených bytů šly do statisíců až miliónů (jen v 80.letech bylo za 10 let postaveno v ČR zhruba 660 tisíc nově dokončených bytů, a to už výstavba trochu klesala, protože potřeby byly už rozsáhle pokryty). V sídlištích byly také budovány moderní velké školy a velké pavilóny samoobsluh, a tak v r.68 už byla země plná samoobsluh. V 60.letech také už stály nové budovy ČVUT v Dejvicích (tam byly hlavní výtahy pater-noster, zacházel tam ještě starý profesor Dražan, a pamatuji, jak zručně z nich vystupoval).

Slabý byl obor elektronika, což jsme pociťovali také my radioamatéři. Ale v r. 60 ještě vládly elektronky, ostatně německé komunikační přístroje, na kterých jsme na vojně na Klínovci sledovali radiový provoz na západě, byly také elektronkové (hřály pěkně, ve směně jsem si na nich sušil ponožky). A pak jsme my radioamatéři holt stavěli vlastní hi-fi aparáty atd. Nakonec bylo toto kutilství docela zábavnou činností.

A byla řada průmyslových odvětví, které i v tehdejších podmínkách pracovaly pro maloobchodní trh – nábytkáři, spotřebiče pro domácnost, potravinářský průmysl, oděvní a textilní průmysl, sklárny, porcelánky, pak i automobilový průmysl, atd.

A tak nedokážu objevit, jaký průmysl nebo jak vlastně ho měli komunisti zničit. Jeho struktura byla samozřejmě diskutabilní, ale takové diskuse mají dnes pramalý smysl. A také se průmysl nerozvíjel v mírových poklidných dobách – dlouho po válce panovala podrážděná doba hrozící revanšismem, novou válkou, atd. Prostě tehdejší budování průmyslu odpovídalo tehdejší době (včetně energetiky, staveb elektráren a přehrad, atd.)  A to všechno nevznikalo samo. O tu výstavbu se starala také řada inženýrských organizací, např. Kovoprojekta, Projekta, Hutní projekt, Energoprojekt, Chemoprojekt, Keramoprojekt, a řada dalších. Tam nebyli hlupáci, však také výroba Favoritu, kterou projektovala se Škodou a pro Škodu Projekta – to byl dobrý projekt. (V naší organizaci se např. projektoval první dopravníkový systém pro nové letiště v Ruzyni, to bylo v 70.letech). A vůbec: inženýrská branže se aktivně rozvíjela, např. v r.70 vydalo SNTL v překladu americké dílo Systematic Layout Planning, prof. Dráb rozvíjel už od 60.let systémové inženýrství, konala se spousta odborných konferencí,…,atd.

Už jsem psal také o tom, jak jsme byli v r.85 s velkou pracovní skupinou na „družební“ cestě v Anglii (organizovalo to ministerstvo dopravy naše a britské), vlakem přes Paříž, v Paříži jsme měli několik hodin na přestup, a já zjistil, že mám na sobě ten samý komplet (sako+kalhoty), který se právě vystavoval v pařížských módních butikách s pánskou módou. To jsem pořizoval v pražské Kotvě a bylo to dokonale padnoucí – což u mne byl vždy problém (jsem vysoký a hubený). Takže konfekce z Prostějova byla na úrovni aktuální pařížské módy (to mne tehdy pobavilo). A jak elegantně se oblékaly naše holky a ženy, to komentovali i západní Němci, co sem přijížděli. (Kolem r.80 bylo v létě in: jemná pastelová khaki+opálená pleť+zlaté šperky nebo bižuterie – což byla okouzlující kombinace. Mne neohromuje, když teď holky a ženy nosí rozedrané džíny).

Co skutečně nemůže člověk komunistům upřít: nezadlužili naši zem (na rozdíl od Polska, které si nabralo obrovské dolarové půjčky). A nebyla to vláda houpých – jak zní často současný propagandistický pokřik. Já v r.57 ještě v ČKD zažil tzv. dělnického ředitele, ale to už ve fabrikách začala pracovat spousta inženýrů. A po r. 60 už ovládli řízení průmyslu převážně inženýři. Sice komouši, ale inženýři. Hlavně že teď máme vlády chytrých. Vždyť kolik idiotských akcí na státní úrovni bylo spácháno za poslední čtvrtstoletí?

A kdo skutečně zničil průmysl po roce 1990? A to fyzicky, kolik průmyslových jednotek z minulosti bylo opuštěno a propadlo zcela zkáze. Řada oborů zanikla úplně (zrovna ta elektronika, ani ten Prostějov už myslím nešije). Může za to Klaus, socdemáci, či kdo?

2.Zemědělství. Tak o tom nemám už vůbec žádné pochyby. A přitom zejména o zemědělství se tady napsala spousta úplných nesmyslů. Předválečné a ještě i poválečné zemědělství bylo nevýkonné a zaostalé. V r.36 konstatoval ministr sociální péče Nečas, že…„velká část dělnictva trpí podvýživou a nedostatečným opatřením nejnutnějších životních potřeb“. Vždyť malorolníci, tzv. kravkaři stěží uživili sami sebe. Stačí si všimnout, jak vypadaly na dobových filmových záběrech tváře tehdejších dělníků – to byly tváře lidí, kteří se nikdy nenajedli dosyta. Já ještě pamatuji žalostnou úroveň v zásobování potravinami, ale to bylo tak 10 let po válce (45 – 55). Rok 47 dokonce hrozil hladem. A ještě řadu let po válce bylo dost lidí, pro které byl hlavní potravou suchý chleba nalámaný do kafe z melty. To věděl i jeden hošík z našeho pražského sídliště: někdy po r.80 na třídní schůzce pobaveně řekla jedna maminka, představte si, že náš XY prohlásil, že si bude hrát na chudýho a nalámal si suchý chleba do kafe. Už jsem psal o tom, jak primitivně vypadaly žně v r.50 a ještě pár let poté. Já při nich pomáhal, už v mých 11 letech. To nemělo budoucnost.

Teprve po roce 1950 začali komunisti budovat výkonné zemědělství. Sice násilím, ale to teď ponechám stranou. Podle příspěvků zvlášť podujatých autorů (autorek) by dnešní mladí mohli nabýt dojmu, ža za bolševika nebylo co jíst, že se lidé živili trávou a kořínky a škrábali kůru se stromů. Ale přitom asi tak do konce 60.let už u nás téměř nebylo vesnice, kde by nestály velké kravíny plné dobytka (menší kravín se objeví ve filmu Kam čert nemůže, 1959). A při nejmenším s Maďarskem se naše země už začala topit v přebytkách potravin. A národ už se přežíral a obezita se začala stávat problémem.

To až teď čtvrt století po vypuknutí svobody klesla produkce masa celkově na třetinu, a v hovězím na šestinu až sedminu toho, co zemědělství v ČR produkovalo v 80.letech (z těch kravínů se staly namnoze ruiny). A ročně vyvážíme na 3 mil.tun obilí – no, to je teda hospodářský úspěch! (Totiž nemáme teď masnou, mléčnou a vaječnou produkci, která by ho zkrmila).

V 80.letech byla produkce obilovin v celé ČSFR přes 11 mil.t ročně, z toho šla na potravinářskou spotřebu zhruba čtvrtina, ostatní se zkrmilo. A z Ameriky se navíc dovážely pokrutiny pro zkvalitnění výkrmu prasat – to jsou vylisované zbytky od burských oříšků (množství si už přesně nepamatuji, ale bylo to v řádu několika set tisíc t. ročně, šlo to přes podnik zemědělského zásobování v Opletalce).

Vlastně vývoji zemědělství v posledním čtvrt století nerozumím. Byli jsme za zločinné diktatury zcela potravinově soběstační a teď jsme se dožili doby, kdy si člověk pomalu nemůže namazat chleba máslem. Tak to je teda fór. Také byly výpadky: pamatuji, jak jednou v jahodové sezóně nebylo dost šlehačky a tak jsme si ji do jahod asi dvakrát udělali sami, ale z másla! (to se rozmixovalo máslo v horkém mléce a pak se to vychladilo).

3.Venkov. To před pár lety jeden pražský herec (jakýsi Ondřej Vetchý) s nějakou retardovanou mladou novinářkou z Lidových novin probírali, jak komunisti zničili venkov. Co všechno se člověk od takových pražských individuí nedozví.

Ale co, o hercích už tady napsal pěkný příspěvek jiný autor. Ani můj oblíbený Tolstoj si herců nijak nevážil. Takové lidi řadil Tolstoj k lidem… „kteří mohou existovat jen z milodarů mocných tohoto světa a dají se koupit za šesták“ (a skutečně řada herců se takto chová, nyní i dříve, vždy podle potřeby: přišli hajlovat do ND, pak do ND přišli podpořit antichartu, pak kritizovali režim, kterému před tím sloužili, pak nabádali  dědka a bábu aby volili pravici, a teď zase podporují islamisaci a zkázu naší země – vždy jak si vrchnost přeje, samozřejmě jsou to jen někteří, ale ti ostatní mlčí ze strachu o živobytí). Vzpomínám na jednoho mladého kolegu inženýra z konce 80.let, který měl na herce jednoduchý názor: herci?, …to je p…., která mě musí za moje peníze bavit. To já je přes poplatky české televize musím živit, ale bavit se od nich ani nenechám. A už vůbec se od nich nenechám poučovat (což oni hrozně rádi, s namyšleností sobě vlastní).

4.Objevují se tady stále výkřiky, o co všechno jsme s komunistickým režimem přišli, atd. O volné cestování samozřejmě, i když už se pak situace v době normalisace trochu zlepšovala. Ale životní úroveň? Řekl bych, že ta byla mnohdy lepší než v leckterých oblastech jižní Evropy. Sice žádný extrémní blahobyt, ale v podstatě jsme si žili docela slušně, přinejmenším snesitelně, určitě jsme neživořili. Přinejmenším ti, co měli živobytí, obydlí, auto, pobyt v přírodě, zábavu, tanec, atd. – a takových nás byly mraky. Však také jsme v bourání diktatury moc aktivní nebyli: to v DDR, Polsku, Maďarsku se už všechno sypalo, a my dlouho nic. (Samozřejmě i tuto dobu prožívali různí lidé různě – ale to se dá nakonec říct o každé době).

Je také naivní se domnívat, že s pádem socialismu (a byl u nás vůbec socialismus? nebo to byl jen jakýsi státní kapitalismus?) zanikli i komunisté. V 80.letech byl každý šestý dospělý člověk v KSČ (aniž by byl komunistou, to byli jen kariéristé, namnoze ve druhé nebo třetí generaci potomci bývalých majetných lidí). A tenhle segment populace existuje stále, jen se teď nehrne ke komunistům, jsou přece výnosnější partaje a kšefty.

A jak to vlastně s blahobytem v západní Evropě je? O tom myslím u nás panuje mnoho iluzí. Samozřejmě: v západní a severní Evropě je blahobyt nepopiratelný, i když se na něm nepodílejí všechny segmenty populace (v Německu téměř čtvrtina zaměstnaných – 23% - pracuje v tzv. mini-jobs, a ti jsou na tom finančně obvykle tak špatně, že si nemohou dovolit ročně ani 1 týden dovolené mimo své obydlí). Ale na jihu Evropy situace není zdaleka tak jednoduchá – na jihu Španělska, Itálie, v Portugalsku, v Řecku, na Baleárech, Sardinii, Korsice, Sicílii, na řeckých ostrovech, atd. Sice scenérie a stavby jsou tam malebné, ale je v nich zabydlená chudoba. A to ještě je tam postihují zemětřesení, požáry, sucho a nedostatek vody, mafie, atd.

Průmysl tam není žádný, ostatně i ve Francii jsou rozsáhlé oblasti, kde tak říkajíc chcípnul pes. A kde není průmysl tam není blahobyt – to je jednoduchá souvislost. Je tam i málo zemědělství, spíš jen vinařství, jen kozy a ovce spásají křoví na těch neúrodných pahorcích. A rybolov ve vyloveném Středozemním moři.

I ten cestovní ruch je ošidný. Na západě rádi uvádějí, že chudoba začíná hned za mořskými plážemi. Přirozeně: kuchaři, servírky, pokojské, číšníci atd., tedy zaměstnanci v mini-jobs, mají z cestovního ruchu pár měsíců v roce nějaké příjmy – ale patří k místní chudině. Žádná pokojská ze své práce nezbohatne. Sice např. na Baleáry přivezou turisté zhruba 12 mlrd. EUR ročně, ale kolik toho shrábnou nadnárodní hotelové společnosti a ty peníze prostě odtečou pryč.

A to ještě začíná v poslední době stoupat nevole místního obyvatelstva, pro které se stává život v přelidněných lokacích za turistické sezóny nesnesitelným (a také předraženým). A k tomu přibývají problémy s omezenými zdroji vody a přemírou odpadů.

A nejde jenom o životní úroveň. A o cestování, což je zábava, kterou není každý posedlý. Já už v době normalizace hodně sledoval západní zpravodajství. Samozřejmě jsem byl pobouřen vpádem bratrských tanků v šedesátém osmém, ale pak se mi to trochu rozleželo v hlavě. Vcelku jsem chápal, že když národy SSSR obětovaly tolik mrtvých porážce wehrmachtu, tak za to mohly také něco požadovat. Přinejmenším sanitární kordon spřátelených nebo aspoň ovládaných států na své západní hranici. Tu politickou explosi u nás na jaře 68 museli ruští mocipáni pociťovat jako ohrožení svého ovládaného bloku (to tu skvěle analýzoval autor Jiří H.). A tak provedli, co provedli. A pak tu byli Rusové, ale pokud vím, tak byli dost zalezlí v Milovicích a ještě jinde, na silnicích v podstatě nepřekáželi. Já se s nimi nesetkával.

Ale to podstatné – v letech normalizace jsem se nakonec cítil v naší zemi bezpečně, a to nejen z hlediska vnitřního ale i vnějšího (proto mám k dřívějšímu režimu ambivalentní vztah). Z hlediska vnitřního: tehdy nějaký terorismus nikoho ani nenapadl (a žádný jalový expert nás nepoučoval, že teror patří k životu), rovněž počet vražd byl tehdy malý, právě poloviční proti době po vypuknutí svobody (jak se později ukázalo). Rovněž zkáza evropské civilizace nehrozila – to nikoho ani nenapadlo. A z hlediska vnějšího: byly definované dva mocenské bloky a ty se v podstatě tolerovaly a nelezly si příliš do svých zájmů. Tehdejším propagandistickým heslem bylo „mírové soužití dvou soustav“. Bavorský Strauss si kdysi pochvaloval, jak NATO byla zárukou míru v Evropě. Ale to samé se mohlo říkat i z opačné strany: jak Varšavská smlouva byla zárukou míru v Evropě. Také jsem si nedělal iluze, že tam, kde je kapitalismus, je blahobyt a demokracie. Co bídy a nepokojů bylo stále po světě. A Rusové nás také nezatahovali do nějakých válečných dobrodružství, intervenci do Afganistánu si vystarali sami. O mír jsme si vlastně nemuseli dělat starosti. Beztak v letech 1970-90 jsme paradoxně v Evropě prožívali nejklidnější a nejmírovější údobí celé poválečné éry (nezapomněl jsem na něco?). V r.77 byl natočen nejroztomilejší James-Bond-film „Špion, který mě miloval“, kde už britský agent spolupracoval na záchraně světa s ruskou agentkou Aňou Amasovou – no nebyla to paráda? Na německé TV to běželo asi tak v r.80, tehdy se mohl člověk jenom bavit (nad závěrečnou scénou jsem se už chechtal, ale ona to taková sranda nebyla – tehdy skutečně byla taková atmosféra, a když z té atmosféry vycházeli angličtí filmaři, tak jsem ji samozřejmě cítil i já).

Tak po tom je teď veta. Teď už je zkáza Evropy nepochybná, a jak správně tu uvádějí informovaní autoři, nejde o to zda, ale kdy ovládne Evropu islám. A to bude podle mne její zkáza. Ona ta zkáza už denně probíhá.