S těmi Židy v Levantě je to myslím také složitější…

…než jak to tady na blogu vyjádřily některé rozhorlené články před nedávnem. Jako obvykle došlo k hlásání polopravd, pololží a k překrucování historií. Nejvíce popudilo některé autory jakési (hanebné) rozhodnutí na půdě OSN…,

… že tzv. svatá místa nemají přímou souvislost se Židy (nebo tak nějak). Mne to nijak nepřekvapilo, ono to má trochu logiky. A co vlastně přesně víme o tom, jak to vypadalo v Levantě před 2000 lety? O tom si už může dnes každý vykládat, co chce (i když Flavius a Tacitus už v té době historie psali). Samozřejmě: už jsme si navykli považovat Araby v Levantě za osídlení neušlechtilé, za teroristy, atd., zatímco Židy za osídlení ušlechtilé, bránící se útokům palestinských teroristů atd. Ta historie jejich vzájemných vztahů je ale moc rozsáhlá, a nezaujatý čtenář to nemusí vidět tak zjednodušeně. (Záměrně používám historického pojmu Levanta, protože ten vyjadřuje území, nikoliv nějaký státní útvar).

1.Zajímavé je, co o tomto problému píše Jiří Mucha ve svém válečném deníku (jistě by ho potěšilo, že si dovolím ho citovat). Mucha píše:

Stráně Palestiny, přetékající ovocem a olivovými háji jako v Šalamounově Písni Písní, byly bolavým místem Středního východu. Válka na jedné straně přinesla chvilkové uklidnění zatrpklého boje mezi Židy a Araby, ale připojila k obtížím dvě nové: zvýšené přistěhovalectví z Evropy a panarabské hnutí. Po první světové válce, během které si Arabové dělali oprávněné naděje na osamostatnění ve všech zemích, bylo Balfourovou deklarací Židům povoleno se usazovat v pobřežním pruhu mandátu, a to v množství, které by „neohrozilo občanská a náboženská práva nežidovského obyvatelstva„ a „nepřesahovalo hospodářskou schopnost země vstřebat nové přistěhovalce“. Roční počet byl stanoven na 16 800. Nepokoje vznikly z arabských obav, že by země přešla do židovských rukou a na tom zůstalo. Časem však vzrůstal rozdíl v životní úrovni a školském vzdělání obou složek. To logicky vedlo k zatlačování Arabů, kterým scházel kapitál, až se v roce 1936 ukázalo, že situace je neudržitelná. A komise vyslaná pod předsednictvím lorda Peela navrhla zrušení mandátu a rozdělení Palestiny na Židovský stát, Transjordánii a Nezávislý arabský stát pod britským mandátem, k němuž by patřila svatá místa (a toto je zajímavé: že tzv. svatá místa měla patřit Arabům).  Židovský stát, kterému by připadlo nejbohatší území a přístavy, měl každoročně přispívat na udržování Transjordánie. Ale návrh obě strany zamítly a došlo k bouřím, které byly v roce 1937 potlačeny mocí. Velká Britanie pak nadiktovala prozatímní řešení, podle kterého měl být za deset let zřízen samostatný Palestinský stát, kde by byla vláda rozdělena mezi židy a Araby podle ústavy, jež měla být vypracována za pět let. Do té doby nesmělo být povoleno přistěhování více než 75 000 židům, čímž by jejich počet tvořil třetinu všeho obyvatelstva, a potom, tedy od roku 1944, mělo být další přistěhovalectví vůbec zastaveno, ledaže by k tomu arabská složka dala výslovné svolení. Při sčítání v roce 1931 měla Palestina 1 035 821 obyvatel, z toho 759 712 mohamedánů, 174 610 židů a 91 398 křesťanů. V roce 1941 se počty odhadovaly na 964 921 mohamedánů a 472 180 židů. Křesťanů a „jiných“ bylo 137 000. (Ta čísla mám potvrzená i z jiného zdroje: v jedné reportáži z izraelského musea holocaustu uváděl židovský průvodce, že na počátku války bylo v Palestině na 300 tisíc Židů. Ta čísla jsou překvapivě malá, a to přistěhovalectví začalo hned po r.1920. Z čehož podle mne vyplývá, že během pěti set let osmanské říše muselo být v Levantě Židů jen velmi málo).

Tato úprava, se kterou sionisté nesouhlasili, se ještě zkomplikovala tím, že právě nyní se z Německa a ostatních zemí Židé snažili dostat do Palestiny, a nalézali cestu uzavřenou. Současně vypukla hospodářská krize, ….atd.

Mucha dále píše: …je to svět emigrantů. Samých emigrantů od začátku do konce….Večer zašel Mucha v Tel Avivu na pobřeží, kde byl taneční parket a hudba hrála v naprosté tmě. Pak přešla do hebrejských písní s rytmem ruských tanců a smutkem haličských vesnic, jeden po druhém se dali tančící do zpěvu a držíce se kolem krku vířili v pitvorném strhujícím kole. Připomínalo to všechny kouty světa zároveň. Píšťaly, klarinety a housle naříkaly pod vinicemi a pahorky Palestiny, odkud tito lidé před dvěma tisíciletími odešli(!) a nyní se vrátili s bolavým srdcem učit se řeči praotců a zapomínat na všechny věci cizího světa. Divný svět běženců, celá vlast běženců, stát těch, které nikdo nechce.

Tolik Mucha. Ty poslední věty jsou důležité: ani Židé netvrdí, že v Levantě 2000 let pobyli, ale že tam před 2000 lety byli. A to je rozdíl. Pak to tam opustili. Respektive, zbyly jich tam pak jen malé zbytky (a to je jiná historie).

2.A jak vypadá Stát Izrael dnes(2014): počet obyvatel 8 146 300, z toho 75,4% Židů (ca 6,142 mil., tj. 35x více, než v r.31)), 20,6% Arabů (ca 1,678 mil), zbytek jsou menšiny.  Před časem jsem měl půjčenou objemnou publikaci s názvem zhruba Židé ve 20.století. V té bylo uvedeno, že po válce (nebo snad už za války) nějaký sionista (nepamatuji si, zda to byl Ben Gurion či někdo jiný) razantně prohlásil (snad už v Palestině): Zde jsme byli před dvěma tisíci lety, a tak se plným právem zde usadíme (přibližně tak nějak to znělo). Ale Levanta už byla tehdy osídlená, to nebyla žádná prázdná plocha. To mě, přiznám se, trochu nadzdvihlo (tedy vyhlašování práva na území, kde bylo nějaké etnikum před 2 tisíci lety).  Samozřejmě je to všechno následek holocaustu. Ale zamyslel jsem se, jak by se nám líbilo, kdyby sem po válce vtrhli nějací Keltové, a prohlásili: tady jsme byli před dvěma tisíci lety, a tak se zde usadíme. A z vás, obyvatelstva posledního tisíciletí, naděláme občany IV.kategorie. A přibližně toto udělali Židé z arabského obyvatelstva. U nás je vcelku málo známé, jak stát Izrael s původním arabským obyvatelstvem zachází. Ale v podstatě jako s lidmi IV.kategorie. Informací o tom je málo, ale je u nás vydaná také kniha nějaké vzdělané Palestinky, velmi rozumně psané dílo, bez jakéhokoliv fanatismu, a zřejmě jsou vcelku na místě kritiky Izraele, že do určité míry zachází s arabským obyvatelstvem způsobem, který mohli trochu odkoukat z jednání nacistů se Židy (takové kritiky se ve světě skutečně objevují).

3.V podstatě nevím přesně, o co v té „hanebné“ resoluci UNESCA jde (on to neví skoro nikdo, ale vyskytuje se v ní i pojem OKUPACE, což uvedl ARDtext), ale neuniká mé pozornosti, že jednání státu Izrael v mnoha zemích světa (a nejsou to jen arabské) budí značnou nevoli. Cynicky řečeno, Arabové to v Levantě prohráli. To se v dějinách stává. Židů se tam po válce navalilo příliš mnoho (víme proč) a byli agresivnější (rozpoutali v letech 46 až 48 občanskou válku, která stála tisíce obětí, několik států je podporovalo dodávkami zbraní a munice, statisíce Arabů uprchlo do vedlejších zemí, a Židé pak vyhazovali arabské vesnice do vzduchu, dům za domem, atd.). A palestinští Arabové se dnes mohou jen bezmocně vztekat. Takže někteří z nich se stali teroristy – ale všimněme si, že v Izraeli žije Arabů přes 1,5 miliónu (pozor: to jsou obyvatelé Izraele, nikoliv toho podivného životaneschopného Palestinského státu).

4.Je příznačné, že se v nějaké reakci na ty rozhorlené příspěvky neozval rozumný hlas profesionálního historika. Ale už jsem vícekrát psal, jak mě profesionální historici po vypuknutí svobody v r.89 zklamali. Nebyli schopni řádně zpracovat ani naši historii 20.století. Co blábolů se o té době stále vede!

Ale v Levantě zdaleka nejde jen o dávné historie, daleko víc jde o dění v posledním století, nebo dokonce v posledních desítkách let (přitom před Velkou válkou to tam bylo všechno Osmanská či také Ottomanská říše, zhruba 500 let). Já ty informace nijak zvlášť nevyhledávám, ale i ty střípky, které se ke mně dostanou, svědčí o tom, že na situaci tam se nelze dívat jen černobíle (což je obvyklý úhel pohledu většiny zdejších autorů, tj. že Židé jsou ti dobří a Arabové ti špatní).

A když už se někdo od nás vypraví do Izraele, občas pak napíše pochvalný článek na Židy. Ještě jsem neobjevil stať, kde by se někdo zajímal o život Arabů v Izraeli. Ale v německých doku- a info-kanálech se občas objevují nějaké informace – a není to nic lichotivého.

5.Tu žabomyší válku o těch svatých místech považuji za trapnou. Ale těžko mohu všechny hlasující státy v té rezoluci považovat za idioty. Musím připustit, že mají jiné informace než já. A už vůbec nemohu uvažovat, že za všechno může Putin. Takové úvahy ponechám jen fanatikům. Nicméně: zajímavé je, že návrh přiřadit tzv. svatá místa Arabům existoval už před válkou. Jak se teda tomu dá rozumět?

6.UNESCO štve i jiné státy. Nedávno se na ARDtext objevila zpráva, že Japonsko odmítlo letos splatit roční příspěvek této organizaci. A proč? Protože UNESCO zapsalo do nějakých historických pamětí záznam o nankingském masakru v roce 1937. Tak to Japonce samozřejmě popudilo: připomínat, že v r.37 japonští vojáci zmasakrovali v Nankinu nějakých čtvrt miliónu Číňanů (vyhnali civilní obyvatelstvo z města a cvičili si na něm útoky na bodáky). Co si to UNESCO dovoluje.

PS: A ještě malá poznámka: v naší okresní knihovně není žádné dílo od autora jménem Jiří Brady. Ono vlastně v těch hysteriích kolem tohoto seniora nezazněla žádná informace, že by tento senior u nás něco vydal. Nebo že by tady vyvíjel nějaké aktivity. Není divu, že to jméno do nedávné doby u nás také nikdo neznal. Tak mi není zcela jasné, za co vlastně měl tento senior u nás dostávat nějaké vyznamenání, dokonce státní. Protože obětí holocaustu byly u nás desetitisíce až statisíce (před válkou bylo v ČSR asi 350 tis.Židů), a někteří přeživší se rozsáhle holocaustu věnovali – např. MUDr. Klimková-Deutschová po vlastních zkušenostech z Terezína a Osvětimi, kde všude pomáhala ostatním jako lékařka i jako člověk, se po šťastném osvobození rozsáhle věnovala nešťastníkům, kteří prošli koncentračními tábory, sledovala je, publikovala, atd. Tak to bych viděl jako důvod k nějakému vyznamenání. Ale byl tu citován i Arnošt Lustig, který tomu zasvětil celé rozsáhlé dílo, a je i řada dalších. A dostali ti kdy nějaké vyznamenání?

Také jsem se nedávno v jedné vzpomínce zmínil, že na naši průmku chodili i Korejci. Když v r.57 první skupina po maturitě odjížděla, kupovali si obrovské kufry, aby si mohli odsud co nejvíce odvézt. Mému kamarádovi, kterého jsem chodil na průmce doučovat, jsem pomáhal koupit velký kufr v Bílé Labuti. Takové kufry už dnes na trhu nejsou. A tak si dělám starosti, jak ten kanadský senior odsud vůbec odvezl všechna ta vyznamenání, ocenění a medaile, které tady od ušlechtilých lidí a institucí dostal?

A k nějakému neklidu mne žádný pseudointelektuální žvanil nepřiměl. Nevím, koho na venkově tihle pražští pučisté (tj. šaškové) vůbec zajímají. My tady máme jiný život. My jsme si vyhlásili týden hrabání spadaného listí.