Kde jsou naši intelektuálové a co dělají?

A jsou teď vůbec nějací? Že nejsou moc slyšet. A v souvislosti s událostmi na Ukrajině už vůbec ne.  Ale tohle téma nechávám jiným autorům. Já už se soustřeďuji jen na naše dějiny.

 A na stará kolena dost čtu,  ale jen moderní historie a doku – literaturu.  Dost často se tam píše, jak  ten či onen historik byl vyhozen za totality z ústavu a pracoval někde v dělnické profesi, nebo tamta socioložka nemohla přednášet a publikovat a dělala  nějaký čas uklízečku, nebo jiní disidenti topili v kotelnách. 

Zkrátka někteří kritici minulé éry nemohli dělat svou práci.  Nevím kolik jich bylo,  asi stovky až tisíce.  Až po pádu komunismu se zase ke své profesi dostali (pokud se toho dožili).  Nevím, jak  se v tehdejší době cítili, zda trpěli depresemi, a pod.  (Nesnášenlivost komunistické diktatury  samozřejmě postihovala především tzv. humanisty,  vzdělanci  s užitečnou kvalifikací,  jako např. inženýři nebo lékaři byli  tu a tam také vyhozeni z jednoho zaměstnání ale obvykle ve své profesi pokračovali jinde, i když třeba méně výhodně).

Trochu mi ale vadí, že výše uvedení intelektuálové si teď nějak nevšímají toho,  že teď je lidí,  co nemohou dělat svou práci daleko více. Vlastně jsou jich desetitisíce až statisíce.  A nejsou to lidé,  pro které byla  v životě nejtěžším nástrojem v ruce tužka.  Jsou to lidé, kteří často i tvrdě dřeli – ale o svou práci přišli.  Jen v živočišné výrobě v zemědělství ztratilo práci na 80 000 lidí.  A namnoze nemají žádnou,  ani náhradní,  neboť na vesnicích je situace velmi špatná.  A jak se tito lidé cítí – trpí depresemi?  Jsou hluboce otrávení? 

Někteří ano. Setkávám se s nimi, mluvím s nimi. A nechápou stejně jako já, proč je rozsáhlý  komplex kravínů za vsí opuštěný,  ačkoliv  v roce 70, kdy jsme se ve vsi částečně usadili,  byl plný  dobytka,  denně tam zajížděla cisterna pro mléko.

Ale k úpadku nedošlo jen v zemědělství. Je takovým typickým jevem, že fabrika v okresním nebo krajském městě, která dříve zaměstnávala dva a půl tisíce lidí, jich dnes zaměstnává jen 800 – anebo také  už žádné. Nějak se nevydařil projev našeho dřívějšího intelektuála č. 1 – tj. Václava Havla,  který hlásal  národu v r. 1989:  „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností.  Není to pravda, ničeho se nebojte.“  (Tento projev koluje na netu pod názvem: Projev na který se nezapomíná.)

Co s takovými projevy intelektuálů (či pseudointelektuálů)?  Sám jsem slyšel na vlastní uši, jak  Václav Havel chválil Indii, že je to …že…demokratická země, že…atd.  Ale v poslední době se vyskytují na západních médiích docela drastické reportáže o tom,  jak  v Indii mužská polovina populace brutálně zachází s ženskou polovinou populace.  Evropané mají nějak zafixováno, že v Indii jako zemi, odkud pochází kámasutra,  se žije nějak frivolně. Pravý opak je pravdou! A tak čtvrtina indických žen (a to jsou stamilióny) zažije a zažívá brutální znásilňování,  a asi  1000 indických žen ročně je likvidováno takovým způsobem, že jsou polity hořlavinou a upáleny (např. když její rodina zůstane dlužná část věna).  A běda když indická žena ovdoví.  Některé bývají vyvrženy z rodiny zesnulého manžela  a tráví zbytek života v podivných seskupeních stejně postižených. A to mám považovat za demokracii?  I když se to děje spíše ve venkovských oblastech? Věděl náš  intelektuál č.1, o čem vůbec mluví?  Ostatně pokoušel jsem se číst Havlovy  texty, máme toho doma plnou knihovnu,  ale to jsem prostě prohrál.  A nevím kdo z jeho obdivovatelů jeho texty zvládnul.

A tak  se nějak cítím našimi intelektuály zklamán.  Vypadá to, že je obyčejní tzv. pracující lidé ani moc nezajímají,  spíš to vypadá, že jsou zaujati jen sami sebou.  Možná že vždy byli. Nanejvýš se občas arogantně označí za osobnosti národa a začnou hlásat něco, nad čím jiní kroutí hlavou. (A samozřejmě mě pobavilo, jak se o východoevropské disidenty – a o V.H. zvlášť – otřel Noam Chomsky, když tady v červnu byl. A mimochodem: Noam Chomsky se svou generativní gramatikou jakož i Susan Sontag jsou citováni v roztomilé povídce Woody Allena Děvka z mensy, napsané někdy kolem 1970. Už tehdy byl známý).

Možná  se toho od pražáků ani moc čekat nedá.  Beztak klidný a rozkošnický pražský život bývá jen sporadicky rušen příznaky a odrazy skutečného života ze zbytku republiky, kde tzv. pracující vytvářejí reálné hodnoty, ze kterých ostatní žijí. A vzpomínám na minulou éru,  kdy jsem větší část života pracoval v jedné pražské inženýrské organizaci.  A vzpomínám také, s jakou vervou se tam bílé límečky cpaly do partaje, a to až do konce roku 1989. (A vím o jedné nóbl dámě z pražské vilové čtvrti, kterou vyrazili z partaje v r.1970, aaž na podzim 1989 se jí podařilo se zase do partaje dostat. Na poslední chvíli!). A v naší organizaci to nebylo snadné.  Ta organizace čítala na 400 duší, a (z doslechu) vím, že členů partaje tam  bylo přes 100, snad 110.  Což znamená, že partajníků tam bylo daleko více než koryt.  A partajnictví tam bylo na příděl (nebo na pořadník?) – jen 2 ks ročně byly prý připuštěny.  To bylo totiž tak:  údajně partaji vadilo, že v Praze  se cpou do partaje jen bílé límečky, přičemž dělníků bylo v pražské partaji už málo,  zejména v době tzv. normalizace.  A tak partaj přísun bílých límečků v Praze prý omezovala.  A to se ještě  v naší  organizaci stal někdy po roce 1980 vedoucím jednoho velkého oddělení nepartajník (ale znamenitý odborník).  Byli jsme si sympatičtí a tak mi jednou vykládal, jak to s ním bylo.  Do partaje ho už nenutili, ale do VUMLu ho přiměli. A co to byl VUML? Večerní universita marxismu- leninismu.  A protože měl smysl pro humor a rád provokoval,  tak lektorku zahrnoval všetečnými dotazy, jako např. jestli platí teorie elit apod.  No, při zkouškách prospěl, ale dodatečně se oklikou dozvěděl, že lektorka oznámila na obvodním výboru, že samostatně myslí.  A to už jsme se chechtali, když mi tohle vyprávěl.  Takže ono bývalo za minulé éry i veselo! (Ostatně nejvíc v životě jsem se nasmál, tak že jsem úplně umíral  smíchy, někdy koncem 60.let na představení Básník a kočka - Janžurová + Remunda. Což byla taková ta americká hra pro dva).

A beztak v té době už málokdo bral komunistickou ideologii vážně.  A partajníci už většinou nebyli žádní komunisté ale docela obyčejní kariéristé.  A rozesmávají mě občasné výkřiky mladých antikomunistů,  jaké hrůzy  by nám přinesl  návrat  komunistické diktatury.  A kdo by jako měl ten návrat  organizovat?  Soudruzi  Fišer,  Ševčík,  Svěrák nebo  snad Štětina?

Samozřejmě po pádu komunismu se Praha stala okamžitě baštou tzv. pravice.  Nic překvapujícího!  A doslechl jsem se později,  že jeden protivný mladý komunistický kariérista od nás  po roce 90 restituoval v Dejvicích 5 domů. Také nic překvapujícího.  

Já trochu soucítím s lidmi, ostatně coby průmyslový projektant jsem se celý život pohyboval ve fabrikách, a tak si všímám, že dnes se vyskytuje určitá skupina lidí – ztroskotanců. Nemám na mysli bezdomovce,  ale jsou lidé tak mezi třiceti až šedesáti lety, s nevalnou kvalifikací, kteří  nejsou sto se chytnout.  Každý prostě nemá na to být podnikatelem,  korupčníkem,  advokátem gangsterů, bankovním parazitem  nebo aspoň  samostatným  řemeslníkem (a to bývá pěkná dřina a také je to investičně dost náročné!).  Podle mne by nejméně třetina populace ráda pracovala v zaměstnaneckém poměru a to dokonce i ve fabrikách v dělnických profesích.  Někam patřit, na něco být hrdý (jako např. dnes škodováci v MB).  Ale práce není dost pro takové lidi.  A co tedy s nimi?  A zaslouží si tito lidé nějakou pozornost, i když to byli nebo jsou  „jen“  manuální pracovníci?  A když dříve jedna socioložka dělala nějaký čas uklízečku, nebo jedna zpěvačka nemohla  zpívat, tak to byl projev  zločinné diktatury.  A když dnes jedna bývalá ošetřovatelka  od krav musí dělat uklízečku – tak je to projev čeho?  Svobody a demokracie?  Obdivuhodné!  Může se ta bývalá dojička cítit teď ponížená?  Protože přece jenom práce v živočišné výrobě byla do značné míry kvalifikovanou profesí, a byla to její práce – což se o uklízení asi říci nedá.  (Potkávám ji, ale netroufám se jí na to zeptat. A samozřejmě o ní žádná  pražská filmařka žádný dokument nenatočí).

Neočekávám, že by se nějací politici zabývali lidskými problémy přestavby soc.  hospodářství na hospodářství  kapitalistické – také to nedělají.  Také neočekávám, že by se lidskými problémy zabývali tzv. umělci.  Zejména televizní výrobci mají dost práce s výrobou televizních kýčů nebo zdivočelých bullshitů.  Kdepak aby se zabývali dramatickými sociálními problémy současnosti!  (Z těch mnoha set filmových slátanin natočených za posledního čtvrt století jsem zaznamenal jen jediné skoro sociální drama: Aljona).

A už vůbec neočekávám,  že by se nějakými sociálními problémy zabývala naše ctihodná katolická církev.  Ta má jen jediný zájem: nahrabat si na úkor národa co nejvíc majetku.  To aspoň v sousedním Německu na konci května při katolickém dnu předseda německé biskupské konference ostře kritizoval  miliónové příjmy vrcholových manažerů a požadoval nové hodnocení v této věci. Pravil: „Tomu už nikdo nemůže rozumět. Otázka je, co je vlastně honorováno. Je falešné  sloužit jen kapitálovým zájmům bursy.  To je přece bláznovství.“  Nepřekvapí ovšem jméno tohoto německého kardinála:  Reinhard Marx.

Ale problémy jsou,  dokonce jakoby narůstaly,  a kdo jiný by se jimi měl zabývat než aspoň intelektuálové čili myslitelé?  Nebo se pletu?

Ještě že existují aspoň nějací amatéři,  namnoze už senioři, kterým to také myslí, a nejsou to z profese jen žvanilové, kterým nechybí rozum pro rozpoznání skutečného stavu věcí, kteří jsou schopni se dívat na věci střízlivě a činit  závěry a kteří  alespoň v cause UKR publikují velice hodnotné statě.  Budiž jim za to dík,  i když nelze přehlédnout, že zasahují jen stovky nebo tisíce čtenářů, zatímco demagogická propaganda televizních kanálů (které už léta nesleduji ale jsem nucen platit)  zasahuje milióny našich ovčanů. 

Josef Komárek,  září 2014.