Lze vůbec šetřit na důchody?

Odpověď je jednoduchá: na důchody šetřit nelze. Lidská společnost i ekonomika  fungují jinak. Jakékoliv formy spoření fungují jen ve fungujících lidských  společnostech s fungujícími ekonomikami. Nefungující společnost nemůže nahrazovat degenerativní nedostatky nějakým spořením.

Český národ dosahuje smutných rekordů v poklesu porodnosti. To vyvolává již léta zmatené diskuse o potřebě reformovat důchodový systém a při každých volbách se téma stává i politickou kartou. V těchto diskusích se objevuje velké množství bludných názorů (jakoby reformou kalendáře šla reformovat doba těhotenství!) a jen málo racionálních úvah jdoucích k podstatě věci. Nejde totiž jen o důchody, v určitém stavu demografické sebevraždy národa může dojít ke zhroucení veškeré akumulace kapitálu, tedy veškerého spoření a shromažďování kapitálu (ať už má jakoukoliv formu) a tím i k ohrožení základů ekonomických procesů. Taková situace dosud v novodobé světové historii nenastala - doposud všechny národy v posledních staletích vykazovaly nárůst obyvatelstva - a nejsou tedy k dispozici zkušenosti. Vymírání (vyvražďování?) posledních přírodních kmenů v Amazonii nebo v Asii nedává dostatečné poznatky, protože tyto kmeny nevytvořily ekonomické formace, v jakých žijeme my. Také pojem demografická či kolektivní sebevražda národa je velmi nový, ale guru světového managementu P.F.Drucker považuje proces kolektivní sebevraždy probíhající v některých vyspělých zemích Evropy a severní Ameriky za klíčovou světovou hrozbu.

V dosavadních diskusích chybí systémová analýza základních principů biologického přežívání lidského druhu, rozvoje či degenerace ohraničeného lidského společenství (kmenu, tlupy, národa), a jejich vlivů na nadstavbové ekonomické a jiné systémy a procesy. Vcelku scestně sklouzávají diskuse o žádoucí reformě důchodového systému do hlásání mýtů a srovnávání jakýchsi průběžných či fondových důchodových systémů, do bludných úvah o individualizaci přístupů k zabezpečení člověka ve stáří, atd. Často směřuje reformní propaganda do hlásání novodobého bludu, že každý si bude muset našetřit na důchod sám. To je ovšem kolosální nesmysl, jak z hlediska biologického, tak i ekonomického, který by se snad dal srovnat s tím, jakoby nějaký technik začal hlásat, že z důvodu vyčerpání našich energetických zdrojů si každý bude muset pro krytí svých energetických potřeb pořídit své vlastní perpetuum mobile.

Od úsvitu lidských dějin je totiž péče o staré členy lidského společenství (tlupy, rodiny, národa) založena na tom nejjednodušším biologickém principu: nemohoucí členy lidského rodu musí ve stáří vystarat jejich vlastní potomstvo. Tento základní biologický princip pro přežití starých členů tlupy (rodiny, národa) je zcela nezávislý na společenských a ekonomických formacích, nezávisí dokonce vůbec na existenci peněz, a samozřejmě na něm nic nezměnily ani soudobé ekonomické systémy - dokonce na něm staví. Nyní se část politiků pokouší jít proti tomuto principu, k čemuž by bylo snad možno uplatnit srovnání, jako by šlo jít ve fyzikálních systémech proti termodynamickým zákonům.

Fungování v podstatě všech ekonomických procesů je zcela závislé na biologickém fungování lidského společenství a na fungování lidského společenství v přírodním rámci. To jen novodobá propaganda vede (že by někdy záměrně?) k bludným představám, jako by ekonomické procesy mohly fungovat samy o sobě, dokonce bez lidí (virtuální ekonomické procesy prostě existovat nemohou). A tak prostě nejde tak zvaně si našetřit na stáří. A po hlubším přezkoumání problému dokonce můžeme dojít k závěru, že vlastně celé spoření a iluze úspor jsou jen chimérami, které fungují jen za zvláštních podmínek, které obvykle nevnímáme (ale na které už mnoho lidí u nás tvrdě narazilo), a které v procesu demografické či kolektivní sebevraždy národa (jak říká P.F.Drucker) nebudou splněny.

Jakékoliv úspory totiž netvoří zásobník, do kterého je možné peníze vkládat a zase vybírat. Je těžké si připustit, že jakékoliv spoření, investování do jakýchkoliv akcií a pod. je už od té doby, kdy peníze vznikly, procesem jednosměrné nevratné transformace, kdy vložené peníze se transformují do fixního kapitálu - a tam končí. Zpětná transformace už možná není. Paradoxně pak docházíme k závěru, že jakékoliv spoření funguje tehdy a jen tehdy (podmínka nutná a postačující), když uložené peníze nikdo nevybírá.

A tak tomu skutečně je. Podívejme se prakticky na hodnotové toky, které proběhnou na uložených penězích po jakémkoliv vkladu do jakékoliv peněžní instituce: naše uložené peníze jedním dílem pokryjí nemalé provozní náklady finanční instituce (a tyto náklady skutečně nejsou malé), druhý díl se použije na to, když ve stejném okamžiku chce někdo dříve uložené peníze vybírat, a tak dostane naše právě uložené peníze, a třetí díl se transformuje do fixního kapitálu. A ve fixním kapitálu se naše uložené peníze ztratí a ty už nikdy neuvidíme. Přesněji řečeno, vkladatel se stane spoluvlastníkem fixního kapitálu v rámci národního hospodářství, případně i zahraničních ekonomik. Záleží pak na tom, zda podnikatelské aktivity poskytnuté úvěry uhradí, a to včetně úroků, z čehož by nám část mohla být připsána ke zvýšení našeho vkladu. Toto zatím zní přijatelně. Ale je zde velké úskalí: fixní kapitál sám o sobě nemůže vytvářet žádné nové hodnoty. Nové hodnoty vytváří jen variabilní kapitál, tedy jen lidská práce. Tento zákon, pokud si matně pamatuji, už definoval K.Marx. Ale nemusíme se obracet až k Marxovi, vcelku i prostým rozumem lze snadno dovodit, že vybudovaná továrna (= fixní kapitál) bez lidí žádné hodnoty vytvářet nebude. Tedy tradovaný mýtus, že peníze dělají zase peníze naprosto neplatí.

A v čem spočívají iluze a chiméry kolem úspor: jakékoliv úspory fungují jen tehdy, když do systému přitéká více peněz, než z něj odtéká. Jinak se systém velmi rychle hroutí. A tato podmínka za probíhající nebo dokonce akcelerující demografické sebevraždy národa nepochybně splněna nebude. Tedy v žádném případě se nechovají tzv. úspory jako zásobník peněz. Zpětný výstup prostě není možný.

V podmínkách demografické sebevraždy národa může situace, kdy výběry převýší vklady, nastat globálně – a lavinovitě. A to v celém finančním systému. To není jen problém důchodů.

Princip nevratné transformace peněz do fixního kapitálu lze pak nejlépe dokumentovat na zjednodušeném příkladu, že peníze vložené na př. do výstavby nějaké továrny se jejím zbouráním nazpět už prostě nikdy dostat nemohou. Fixní kapitál jen může měnit majitele, ale zpět do peněz už nikdy přeměnit nelze. A bude-li při demografické sebevraždě národa ubývat zájemců o vlastnictví fixního kapitálu, velmi rychle se projeví jeho papírová hodnota.

Může být vznesena námitka, že v procesu globalizace nemusí vadit, když nějaký národ má nedostatečnou porodnost, která bude ohrožovat fungování ekonomiky. Ale těžko si dovedu představit, že by bylo možno beztrestně přenášet problémy plynoucí z demografické sebevraždy nějakého národa na národy jiné, a že by nějaký národ mohl dlouhodoběji parazitovat na národech jiných.

Dále: v technických a přírodních vědách patří mezi běžné analytické metody na př. zkoumání systémů na elementárních jednotkách, nebo zkoumání systémů v hraničních či limitních podmínkách. Pro mne jako pro technika je málo pochopitelné, že jsem na takové postupy nenarazil v ekonomické sféře. Přitom zkoumání systémů na elementárních jednotkách nebo v hraničních, limitních nebo přechodových stavech představuje velmi užitečnou metodu analýz, neboť v limitních nebo přechodových (skokových) stavech se často zřetelně ukážou vlastnosti systémů jinak zamlžené, nebo nejasné. Zkusme tedy na př. hypoteticky uvážit, že určitá lidská společnost se rozhodne výhradně jen pro kariérový styl života, zaměří se jen na ekonomické aktivity, a zřekne se potomstva. To není tak absurdní myšlenka, bohužel vyspělé ekonomické aktivity vedou z hlediska biologických zákonů k nemalé degeneraci, příliš ekonomicky aktivní lidé často nezakládají páry, nepřivádějí na svět potomky, atd. Porodnost silně klesá v mnoha tzv. vyspělých zemích a na př. singlisti obojího pohlaví ve věku mezi dvacítkou až padesátkou už dnes tvoří nejpočetnější skupiny anglosaské populace v New Yorku. (Ale jsou i jiné živočišné druhy, které se v zajetí nerozmnožují. V zajetí čeho?) A představme si dále, že by se takové lidské společenství sice bez potomků, ale dobře zabezpečilo na stáří dostatečnými úsporami a že by se v určité době už všichni nacházeli v penzi. Hned je patrné, že zde něco nehraje, a že by takové společenství, byť s plnými bankovnímu konty, nepřežilo než krátkou dobu. Ta konta by neměl totiž kdo využívat v ekonomických aktivitách a stala by se z nich bezcenná čísla. Vcelku podobný výsledek by dalo i to, kdyby ono společenství nedůvěřovalo bankám a drželo by peníze na hotovosti. Bez naturálních procesů by i se hotové peníze staly bezcennými papírky. Je tedy zřejmé, že zásadním zabezpečením na stáří nejsou jakékoliv úspory či jinak odložené hodnoty, a už vůbec ne fixní kapitál, nýbrž kvalitní a dostatečně početná mladá generace.

Jinou zvyklostí v technických a přírodních vědách  je definování podmínek platnosti různých zákonů a zákonitostí. Často některé zákonitosti platí jen za dodržení určitých podmínek nebo jen v určitých hranicích.  Nezaznamenal jsem podobné myšlenkové postupy v ekonomických statích ani v celé ekonomické sféře, se kterou jsem se jako technik po celý život setkával.

V existujících zmatených diskusích se dále operuje s mnoha pojmy, které by si také žádaly hlubšího zamyšlení. Na př. pojem důchodového pojištění (příslušná instituce se jmenuje Správa sociálního pojištění). Jde vůbec o pojištění? V češtině se pojmu pojištění používá spíše pro situace, které mohou ale nemusí nastat. Můžeme ale nemusíme onemocnět, zlomit si nohu, havarovat s autem, vyhořet. Pojem pojištění je na místě pro zdravotní pojištění. Jen několik procent populace ročně onemocní. A zde nastoupí role zdravotního pojištění a solidarita mezi zdravými a nemocnými: zdraví zabezpečí nemocné v době nemoci.

Ale stáří dostihne každého, kdo má štěstí, že se ho dožije. Zde nejde o žádné pojištění, ale o zabezpečení. A už vůbec nejde o nějakou mezigenerační solidaritu. Ten pojem je scestný. Jaká solidarita, když potomci udrží své rodiče na živu! To je mají nechat uhynout hladem? Péče o rodiče se zavedla už v někdy v průběhu evoluce z příčin, které by asi odborníci dokázali definovat.

Naopak jakékoliv spoření má v podstatě silně pojistný charakter – což je dost zajímavé. Není totiž vůbec myslitelné, že by bylo možno ty současné stamiliardy úspor ve větším rozsahu vybírat . Ty budou fungovat jen do té doby, pokud s nimi budou lidé zacházet jako s pojistkami - tedy vybírat jen ve zvláštních případech a ve velmi omezeném rozsahu, a hlavně za podmínky, že výběry nepřevýší vklady.

Zajímavá by byla také analýza vazby důchodových požitků na vklady do jakéhokoliv systému, z něhož se důchodové požitky čerpají. Když se před nějakými sto lety začaly zavádět důchodové systémy, asi z jednoduchosti se zvolila vazba důchodových požitků na předchozí příjmy a daně z nich daného důchodce. Tedy do jisté míry vazba na předchozí příspěvky do budování fixního kapitálu národního hospodářství. Lze ale bez problémů dovodit, že příčinná souvislost mezi dřívějším příspěvkem každého přispěvatele do budování fixního kapitálu národního hospodářství a následným čerpáním důchodových požitků je velmi malá, až žádná - to v případě, že důchodce nemá potomky. A kdyby se systém měl absolutně individualizovat (když už bychom chtěli použít rétoriky některých pravověřících politiků), pak nejefektivnějším individualizovaným systémem by byl žádný systém - každý by se nechal ve stáří vystarat v rámci své rodiny  svými vlastními potomky. Ale zde by chyběl faktor toho několikaprocentního pojištění pro nezaviněné případy, kdy by to nebylo možné. V soudobé explozi elektronického zpracování dat by však bylo zajímavé uvažovat o přiblížení důchodových požitků k biologické povaze celého procesu a odvozovat daleko podstatněji důchodové požitky od daňových povinností vlastních potomků důchodce. Dnes by to už bylo technicky snadno realizovatelné. Tím by se dosáhlo skutečné vazby na biologické udržování lidského rodu nejen z hlediska množství ale i kvality následné populace.

V této souvislosti je zajímavá naprostá  neochota a nevůle politické reprezentace řešit problém důchodů od biologických základů – i když jedině takové řešení by mohlo být  funkční.

A pokud se týká komerčního životního pojištění, pak beze sporu pojišťovny všelijaká životní pojištění milují. Jsou jim totiž zdrojem obrovských zisků. Jednak bývá obvykle všelijaké životní pojištění nastaveno tak, že teprve po dlouhé době se dosáhne nějakého kapitálového zhodnocení, i když většinou pod úrovní běžného dlouhodobého spoření, a jednak standardně dochází k tomu, že až polovina klientů vystupuje z pojištění už po krátké době, někdy už po pěti letech - a to s obrovskými ztrátami, a po deseti letech už vystoupí obvykle tři čtvrtiny klientů, také ještě s velkými ztrátami. Jen málo klientů vydrží platit pojištění celou plánovanou dobu. A právě tyto ztráty klientů tvoří ty obrovské zisky pojišťoven. Tuto skutečnost na př. německá veřejná televize objasňuje velmi zřetelně, u nás to bylo publikováno také, ale jen v odborném tisku s malou publicitou. (Ale všeobecně u nás příjmy v bankovnictví a pojišťovnictví už daleko převyšují příjmy v průmyslových oborech, kde se vytvářejí reálné hodnoty - a tyto rozdíly se stále zvětšují. Ale k čemu by bůh obdařil finančníky a pojišťováky poctivýma rukama, než aby si jimi mohli nahrabat co nejvíce z peněz, které jim klienti přinesou.)

Pokles porodnosti v naší zemi je ale drastický. Uvádí se, že pro pouhou reprodukci národa je zapotřebí, aby zdravé páry přiváděly na svět 2,7 potomků. U nás poklesla porodnost už asi na 0,9 potomka na rodinu. I když uváděné parametry nejsou zcela srovnatelné, jejich porovnání je alarmující. A nejnovější údaje jsou stále více deprimující.

Dalším, a poměrně málo publikovaným problémem je obrovská emigrace zejména mladší populace. Odborníci uvádějí, že úbytek kvalitních mozků je nyní větší, než byl za dřívější komunistické éry.  A to obvykle bývají lidé studovaní a jinak kvalitní. To je pro společnost velká ztráta – jednak ti lidé tady vystudovali na náklady společnosti, a nic nevrátí,  a  jednak se nebudou podílet na vytváření hodnot pro zabezpečování života starých lidí, a to i vlastních rodičů.

Zdá se, že minulý komunistický režim chápal všechny tyto souvislosti podstatně lépe. A dokázal při poklesu porodnosti účinně ekonomicky zasáhnout. Také tehdejší propaganda přála rodinám a dětem. Bezdětní lidé byli také silně zdaňováni – což bylo správné. Dnes je ale situace psychologicky obtížnější. Jednak, upřímně řečeno, národ pod vlivem zhovadilé propagandy zhloupnul, a přestal vnímat, že základem všech ekonomických procesů je biologické fungování lidské společnosti, tedy nepřetržitá obnova lidského rodu a to v rámci nezničeného přírodního prostředí, a jednak celá novodobá liberální psychóza ve společnosti západního typu rodině nepřeje. Ostatně Vatikán ostře odsuzuje protirodinnou ideologii soudobé liberální západní kultury, orientované na chamtivost, pseudo-video-pop-kulturu, kult modelek, jalové sexuální požitkářství, propagaci homosexuality, egoismus, užívání si života, atd., což vše označuje za destruktivní síly zla. (Na druhé straně ale propaguje v podstatě genocidu hladem v přemnožujících se populacích rozvojového světa. Ale oboje je destruktivní).

Tento národ už jeden debakl s vlastnictvím fixního kapitálu v národním hospodářství zažil, a to zcela nedávno. Ano, jedná se o výsledky kupónové privatizace. Především tvůrce kupónové privatizace nepochopil smysl existence fixního kapitálu zděděného z minulé éry. O tom psali odborníci, dokonce zahraniční odborníci, už před řadou let - výrobní fondy v národním hospodářství tvořily totiž ten fixní kapitál, který spolu s pracovními silami tvořil zdroje mimo jiné pro zdravotní a důchodové zabezpečení lidí. A různě staří lidé se podíleli různým způsobem na vytvoření tohoto fixního kapitálu, ten však byl rozptýlen rovnoměrně bez ohledu na to, zdali bylo občanu 18 nebo 60 let. Starší lidé tak o velký objem fixního kapitálu přišli. A dále měl tento fixní kapitál vytvořit zdroje pro další důchodové zabezpečení lidí. Jak to všechno dopadlo, je známo. Až příliš mnoho tohoto fixního kapitálu se rozplynulo jako pára nad hrncem a nevytváří dnes žádné hodnoty, tedy výnosy. Ona je vůbec zajímavá papírová hodnota fixního kapitálu všeobecně, která se tak často při různých revolučních zvratech, a tak snadno rozplyne, ačkoliv před tím pohlcuje zcela konkrétní hodnotné peníze střadatelů.  Také toto se opakovalo během 20.století několikrát – u nás při vzniku republiky v roce 1918, za války, po válce, a naposled po roce 1990. A nemusí docházet jen k revolučním zvratům. Stačí bezuzdné spekulace chtivých finančníků, aby svět byl uvržen do finanční krize. A mimochodem, už se objevila informace, že mnoha americkým důchodcům spadly důchody vlivem soudobé finanční krize na polovinu – a to bývá velmi snadné.

A velmi trapný a nemístný zásah do důchodové problematiky spáchal podle mého názoru Ústavní soud svým rozhodnutím, které je možno v podstatě chápat jako zneužití úřední moci – páni soudci si rozhodovali sami ve svůj prospěch. Neboť jak už bylo výše uvedeno, není vlastně žádný vztah mezi příjmy člověka za jeho pracovního života a tvorbou hodnot v národním hospodářství po jeho odchodu do penze. Tak proč od toho vůbec odvozovat výši důchodů?  Soudním rozhodnutím přece nelze překrucovat biologické a ekonomické zákonitosti. Taková rozhodnutí zcela mimo ústavní problematiku by už neměl parlament Ústavnímu soudu trpět.

A neméně absurdní bylo sestavit jakousi komisi pro řešení reformy důchodů a do jejího čela postavit manažera pojišťovny.  To je jako učinit kozla zahradníkem.

Ať se bude důchodový systém jmenovat jakkoliv, ať bude založen na jakýchkoliv finančních operacích a manipulacích, vždy vyjde tak, že co v běžném roce živí lidé vytvoří a co vloží do zásobníku pro důchody, to v běžném roce důchodci vyčerpají. Důchodci prostě nemohou čerpat něco, co se tam vložilo před nějakými dvaceti nebo čtyřiceti lety. A pokud se nevhodné systémy v důsledku demografické sebevraždy národa zhroutí, pak ti poslední důchodci budou mít prostě smůlu, podobně jako účastníci pyramidových her.

Situace s demografickým vývojem však není ve všech evropských zemích beznadějná. Např.  – pokud vím – vcelku slušný vývoj je ve Francii a snad i v Itálii. Němci také označují Francii jako zemi kinderfreundlich, zatímco vlastní zemi označují jako kinderfeindlich.  A proto se také ve Francii připravuje vcelku směšný reformní krok a to prodloužení odchodu do důchodu na nevýznamných 62 let a to až od roku 2018. (A přes to tolik křiku!).

Ostatně nízkou porodnost vykazují všechny německy mluvící státy. Dokonce třetina dospělých Švýcarek údajně vůbec nehodlá mít děti  - a to přes dobré podmínky matek ve Švýcarsku. Ve Švýcarsku se v této souvislosti dokonce píše o „stávce děloh“.

A co bych soukromě radil dnešním mladším lidem:

Počítat s tím, že co současné vládní garnitury navrhnou, bude jen základ pro podvody a spekulace všeho druhu.  A tedy do státních nebo komerčních zásobníků odvádět co nejméně.  Téměř jistě se v dlouhodobém horizontu  všechny šetřící systémy zhroutí.  A tedy se zařídit na stáří co nejvíce v rámci vlastních rodin. Např. svým potomkům zařídit (zafinancovat) bydlení a pak si od nich nechat platit nájem. Ostatně proč by měli mladí platit ty příšerné hypotéky všelijakým finančním žralokům. Vždyť to jsou vyhozené peníze.  Prostě počítat s tím, že nic není tak nejisté jako úspory.  A také mít na paměti, že z celosvětového denního pohybu kapitálu jen pouhá 2% slouží ke směně zboží a služeb. Vše ostatní jsou jen spekulace.

A samozřejmě být na penzi přiměřeně hmotně vybaven: mít zajištěné bydlení, nové auto do důchodu apod. A lidem bez potomků se nedá poradit nic – jejich situace nemá žádné řešení.

Shrnutí.

1. ČR se nachází v porodnosti na jednom z nejhorších míst na světě. To se nemůže neprojevit v budoucím zhroucení  finančních systémů.
2. Jakékoliv ukládané peníze finanční instituce dílem utratí na vlastní provoz a dílem investují do fixního kapitálu. Investice peněz do fixního kapitálu je nevratným procesem, nikdy už nelze fixní kapitál transformovat (přeměnit) zpátky do peněz. Fixní kapitál jen může měnit majitele (a to je něco zcela jiného).
3. Úspory u jakýchkoliv finančních institucí netvoří zásobník, do kterého je možné peníze libovolně vkládat a zase vybírat.
4. Jakékoliv spoření funguje jen za podmínky, že do systému přitéká více peněz než z něj odtéká. Jinak se systém velmi rychle hroutí.
5. Je absolutně nemožné si na důchod tak zvaně našetřit. Takhle nefunguje ani lidská společnost ani ekonomika.
6. Naprosto neplatí obligátní úsloví, že peníze dělají zase peníze. Jen lidská práce –tedy variabilní kapitál - vytváří hodnoty. Fixní kapitál žádné hodnoty nevytváří a vytvářet nemůže.

Josef Komárek,  prosinec 2010