Skutečně stáli lidé ve frontách a nevěděli, zda se na ně dostane?

Tak to skutečně bylo! A to v letech 1945 až 50. A ke všemu ještě bylo v r.47 sucho a neúroda, na kterou nám USA odmítly prodat obilí, ale ze SSSR přišlo několik set tisíc tun. Žalostná byla úroveň zásobování zejména na venkově.

Jak to bylo v Praze, to nevím, to šlo tehdy mimo mne, to obstarávala máma. Pamětníci, co byli v té době dospělí, už nežijí, já měl v r. 45 šest let, ale venkov trochu znám. Už od r.47 jsme trávili prázdniny v severním pohraničí, a protože jsem jezdil do venkovského krámku na kole, tak si to trochu pamatuji. V r.49 – 50 jsme byli na prázdninách až ve Šluknovském výběžku, a tam byl především krám plný německých žen, tam téměř nebylo slyšet češtinu.

Vlastně největším problémem na venkově byla v té době rozvážka chleba. Také bylo ještě málo náklaďáků a nikdy nebylo známo, v kolik pekař přijede. Ovšem zato byly ty chleby dobré, to se s dnešními nedá srovnávat. Ty problémy se zásobováním se vlekly trochu ještě přes rok 1950. Pak už se zásobování zlepšovalo. Kolem roku 55 byly ty venkovské krámy už plné běžného potravinářského sortimentu. A prodavačky se dost nadřely, protože mléko se rozváželo ve 25-litrových bandách a rozlévalo odměrkami do přinesených baniček.

V r.56 jsem byl se dvěma traktoristy z jedné STS na žňové výpomoci někde u Terezína, tam nám na statku vařili (to jsme neplatili), ale v místním krámku jsem se občas dojídal rohlíky a játrovou paštikou z konservy – a obojí bylo tehdy také skvělé. To se také s dnešním konservovaným blátem nedá srovnat.

Po r. 1960, když jsem se vrátil z vojny, jsem si už více nakupoval sám, a nepamatuji, že bych někde stál ve frontě a nevěděl, co přivezou. Něco takového tady nedávno napsal jeden autor, nevím, co tím myslel.

V r. 65 jsem se už nastěhoval do nového družstevního bytu, ten se dal tehdy pořídit ze žalostného platu mladého průmyslováka bez zadlužení, a nejpozději r. 66 stály v sídlišti dvě velké sámošky, a ty byly vždy plné zboží. Tam jsem se ve 4 hodiny odpoledne stavoval pro denní nákup. Tak jaképak fronty? Později jsem začal dělat hlavní potravinové nákupy sám (a dělal jsem je pak 20 let, takže vím, jak to bylo se zásobováním – a to už byly sámošky čím dál větší a vždy narvané zbožím). Velký páteční nákup jsem pak dělal ve velké sámošce, kterou postavili mezi dvěma bloky nad žižkovskou křižovatkou Ohrada. A počkal, až se rodina sjela a jeli jsme na víkend. Ale to už jsem měl maso nakoupené – to ráno stávalo před žižkovským řezníkem asi pět až sedm babek – takže malá fronta byla. A to už měl řezník všechno na pultě připravené.

V obci, kam jsme jezdili, byl také krám Jednoty, kde byl běžný potravinářský sortiment a ve středu a v sobotu rozšířený sortiment mléčných výrobků, a v pátek dojížděla pojízdná prodejna s masem. Takže denně čerstvý chléb, mléko a pečivo. O tom se nám za současného kapitalismu může jen zdát – když už tu žádný krám není. Před lety jsem zde napsal vzpomínku, jak vypadaly žně 1951 (kterých jsem se už u sousedů aktivně účastnil). K tomu napsala diskusní poznámku jedna dáma, která vyrůstala na severní Moravě na polské hranici. Také jí lezly krkem ty lživé propagandy, že v krámech nic nebylo, atd. K nim na vesnici dojížděla 2x týdne pojízdná prodejna i s masem, a polské kamarádce házela přes hranici nanuky, protože to polské děti neznaly. Také uvedla, že na polské straně sice chodili zemědělci v neděli do kostela, ale na pole s motykami. Zatímco u nich už jezdily zetory a kombajny.

A jestli žili lidé v ráji? No, to záleželo na tom, jak byli ochotni a schopni přiložit ruku k dílu. Jeden starší kolega, takto HIP (hlavní inženýr projektů), si např. v chatové kolonii na kopci nad Vltavou pořídil větší zahradu, postavil na ní pěknou zděnou chatu, téměř vilku, a vykachlíkovaný bazének. Takže ten si pořídil svůj vlastní ráj. Publikoval pěkné návody v časopisu Udělej si sám, tam platili docela slušné honoráře, a za jeden takový honorář pořídil rodinnou dovolenou ve Francii, kam vyjeli se svou Simcou.

Ale byli i tzv. „obyčejnější“ lidé. Brzy po r. 70 jsme dělali něco pro menší fabriku v moravském Bílovci a s kolegou nás pozval technik k sobě domů na večeři. Dovezl nás svou škodovkou, měli pěkný domek právě modernisovaný, s modřínovým schodištěm do patra, chovali si prase, a k večeři bylo zavařené studené vepřové maso z domácího chovu – což bylo skvělé. Ta rodina nepochybně také žila ve vlastním ráji. V té fabrice byla zřetelná pohodová atmosféra, bylo tam asi 600 zaměstnanců a zrovna se tam jedna holka vdávala. A tak s matkou (obě tam byly zaměstnány) roznášely po podniku v koši velké svatební koláče, takže každý v podniku dostal. I my dva pražáci, co jsme tam právě byli na pracovní návštěvě.

A takových lidí byly statisíce. Nebyl problém pořídit si svůj vlastní ráj. A byly milióny lidí, kterým byli komunisti protivní, ale zase se s tím tolik nezatěžovali, žili si svou docela snesitelnou lehkost bytí. Tedy mnoho tzv. pracujících, venkovanů, chatařů a chalupářů, atd. A pokud někomu lezli komunisti obzvlášť krkem, mohl jíst čokoládu – ta prý působí pocit štěstí. Diana Děčín dělala skvělé čokolády. Ovšem pokud někdo nebyl ochoten a schopen přeložit dva klacíky křížem, tedy salónní intelektuál, tak může tu dobu popisovat jinak.

O tehdejších zábavách, plesech, spartakiádách, filmech, atd. jsem už psal. Ale nejvýznamnějším faktorem, který jsme tehdy dost nedoceňovali, byl život v mírové pohodě. Byli jsme přece součástí Neporazitelného Tábora Míru. A nejen to! V r.1977 dokonce James Bond zachraňoval svět v harmonickém souladu s ruskou agentkou Aňou Amasovou. Nakonec skončili v posteli. To aby prohloubili spolupráci, jak James Bond vysvětlil svému řídícímu důstojníkovi. Ten James-Bond-film „Špion, který mě miloval“ byl docela roztomilá komedie. Z německé TV jsem ho viděl asi tak v r.1980. To byla pohodová doba. To byla skutečná „belle epoque“ celé poválečné doby. Ten film myslím přesně zobrazoval tehdejší politickou atmosféru. V současnosti Guterres v Mnichově připomněl, že za tehdejší studené války se obě mocenské skupiny k sobě chovaly v zásadě slušně. A přitom to byla tzv. studená válka. V letech 1970-90 jsme paradoxně v Evropě prožívali nejklidnější a nejmírovější údobí celé poválečné doby. Heslem doby bylo tehdy „mírové soužití dvou soustav“. Tak na to můžeme už jen nostalgicky vzpomínat.

Jsou zde ojedinělí autoři, kteří popisují minulou dobu také ojediněle, tj. uvádějí četná pozitiva: vyspělé zemědělství a potravinovou soběstačnost, bytovou výstavbu, vyspělé školství, zdravotnictví, výkonnou energetiku včetně energetiky jaderné, atd. Jeden takový autor uvedl, že také vznikl komplexní systém sociálního zabezpečení, zdravotnické péče, která byla poskytována obyvatelstvu zdarma, systém národního pojištění, zdravotních důchodů, sociálních důchodů pro invalidy, atd. Na konci osmdesátých let žily téměř dvě třetiny obyvatelstva v nových domech a bytech, které byly postavené po roce 1948 do roku 1990.

Samozřejmě ledacos na trhu chybělo. Zejména bazénová chemie, i když čeští kutilové stavěli vykachlíkované bazénky na zahradách už v 70.letech. Ale i na to byly v tom časopisu Udělej si sám návody tuzemských kutilů. A vždy byl venkov zásobován hůře. Takže venkované zajížděli do měst a do Prahy na nákupy. Když asi v r.74 byl otevřen OD Kotva, tak bývali na východu vidět venkované s balíky nákupů.

Ale jiní autoři vidí minulou éru jinak, a mívají s tím obrovský úspěch u některých zdejších čtenářů. A píšou, jak lidé stáli ve frontách, …atd. Pořád je dost čtenářů, které potěší, když to nějaký autor těm komunistům zase nandá.

Myslím však, že je potřeba rozlišovat nákupy nezbytné a nákupy zbytné. Protože co člověk potřebuje k životu, k tomu potřebuje nákupy nezbytné. A ty byly za minulé éry kryty buď úplně (když pominu to období 45-50), nebo v uspokojivých objemech. A co člověk potřebuje k životu: především obydlí, potraviny, oblečení, teplo, energie (plyn, elektřinu) – snad jsem na nic nezapomněl, a tyto produkty byly vesměs bezproblémové. Pak byly produkty zbytné, sice žádané, ale u nichž dlouho převyšovala poptávka nad produkcí. To byla auta, pak automatické pračky a barevné TVP, a zejména cestování. To se vleklo, než byli lidé uspokojeni.

V současné době, kdy převládl hulvátský kapitalismus a po úplné ztrátě suverenity mohou takové příspěvky docela šikovně odvádět pozornost od současnosti. A lze zapomínat na to, že ani moskevští mocipáni nám nebourali naše moderní cukrovary (o čemž jsem psal v příspěvku Jak to bylo se sirupy z Jihočeské Fruty? A jak jsme se ocitli v Absurdistánu?). Také mi není známo, že by sovětská ambasáda určovala, kdo tady může koncertovat. A tak u nás vystupovaly i takové hvězdy, jako Louis Armstrong, Sarah Vaughan a myslím, že i Ella Fitzgerald.

Ta ztráta suverenity se teď nejvíc projevuje akcemi servilní vlády, která šaškuje, jak jí z Bruselu nařizují. To teď vnímám fialovou vládu jako takové nepřátele naší země, jaké jsme ještě v poválečné době nikdy neměli. Žádný komunistický režim mne nepostihoval za to, že si v zimě zatopíme. To dokáže jenom servilní a lokajská vláda pohrdající tzv. pracujícím lidem – nebo důchodci. A to jenom proto, aby vyhověla bruselským vládcům. (Co jsme se na stará kolena přesunuli na venkov, tak samozřejmě v zimě topíme, u nás uhlím a dřívím, v naší obci a v okolí plyn není). A ještě chtějí přisolit.

Už tady byly také příspěvky, že tato země není pro staré. Toho si salónní městští intelektuálové málo všímají. Především je to důsledek nastoleného hulvátského kapitalismu. Ten hulvátský kapitalismus se projevuje i v takových výkřikách, jako jsou: „Všichni zdražili a teď hlásí pohádkové zisky. A Češi platí“. A objevují se také ve veřejném prostoru výroky, že by měli staří lidé vychcípat. Takhle sprostě se komunisté ke starým lidem nevyjadřovali.

A dále: Za toho „hrozného“ socialismu byly např. skoro v každé vesnici krámky Jednoty a jezdily také pojízdné prodejny s masem. Teď máme nejbližší nákup přes 10 km daleko. Zaplať bůh, že ještě dostávám papírky k řidičáku. Ale co staří lidé bez aut? Často nemohoucí, belhající se s hůlkami. Pro ně výjezd na nákup je namáhavý výlet s pojízdnou kabelou autobusem na půl dne. Byť jednou za jeden až dva týdny.

Záměrně už nezmiňuji takové vágní pojmy, jako svoboda, demokracie, suverenita a jim podobné. Pro mnoho lidí (mluvil jsem s nimi a píšu si s nimi) nemají tyto vágní pojmy žádný smysl. A mnozí už prohlédli prázdnotu těchto vágních pojmů. A co pocit bezpečí, život beze strachu, zejména bez strachu před válkou, atd. To může vnímat každý jinak. Už Tolstoj psal, že není žádná jednotná historie a každý prožívá svou vlastní. A tak mi připadají někteří autoři se svými příspěvky o minulé době, že ti lidé žili v jiné zemi a v jiném světě. Také je ten autorský okruh dost úzký – převážně salónní intelektuálové. Žádný traktorista dnes nesedne a nenapíše, jak se mu před padesáti lety žilo. A úzký je i okruh jejich čtenářů. Beztak kroutím hlavou nad tím, kolik lidí se vyžívá v událostech půl století starých – jako by nebylo dost katastrofických událostí současných.