Malé zamyšlení nad povídkovou tvorbou Josefa Škvoreckého.

Aneb čeho si všímal on, a čeho jsem si všímal já. Já jsem byl ovšem mladší o 15 let, takže když on psal povídky datované v r. 1955, tak jemu bylo už 31 a mně teprve šestnáct. Ale ty rozdílné životní prožitky stojí za zaznamenání.

Ty povídky mám v knize Hořkej svět, která vyšla v r. 1969. Povídky jsou jednak s židovskou tematikou, ty jsou skvělé, dále pak nějaké víceméně humorné vzpomínky z mládí a dále je tam skupina povídek datovaných v r. 1955. A právě nad nimi se stále častěji zamýšlím.

Přivedlo mě k tomu poznání jednoho nesmyslu, který Škvorecký napsal do Zbabělců. Na stará kolena a na venkově má člověk více času koukat po hvězdách, sledovat měsíční fáze, atd. Já obdivuji souhvězdí Orion. To je krásné souhvězdí zimní oblohy. Nejlépe bývá vidět za mrazivých zimních nocí. Ale co o něm píše Škvorecký ve Zbabělcích, nad tím musí člověk kroutit hlavou. Ten také v knize obdivuje Orion, dokonce opakovaně na více stránkách, a to na východě 8.května. A rozplývá se nad tou načervenalou hvězdou vlevo nahoře. No, když to člověk ví předem, tak ji trochu jako načervenalou uvidí, ale musí se dost namáhat. Ale to je přece nesmysl. Podle wikipedie i podle mého pozorování je Orion u nás naposled vidět ještě tak ke konci dubna a to na západě nízko nad obzorem, a jen na chvilku a to ještě za zvláštních okolností. Pak od května přes léto se na obloze nevyskytuje, až někdy v září se opět objeví. A nejskvěleji a nejdéle září za temných lednových nocí. Přitom Škvorecký uvádí, že 8.května 45 jednak vycházel měsíc (...v měsíčním svitu se zablýskla na stráni nad fiktivním Kostelcem kolínka Dagmar Dreslerové) a k tomu ještě vycházel ten Orion. Údajně na východě. Tak tenhle nesmysl si mohl odpustit, to je přece kontrolovatelné. Dokonce když svítí měsíc, tak Orion nebývá moc dobře vidět, on zas tak zářivý není. Pak to vrhá pochybnosti i na další texty v knize.

A pokud se týká těch povídek datovaných v r.55, tak ty na mne vždy působily dojmem naprosté věrohodnosti (jsou psané v 1.osobě, tedy v tzv. ich-formě). A tak jestliže v těch povídkách píše o tom, jak ho při jakýchsi prověrkách na universitě vyhodili ze studia, pro podezření z boží existence, atd., tak jsem o tom nijak nepochyboval. Ale teprva zcela nedávno jsem zabrouzdal do wikipedie – a k mému překvapení se tam píše, že … na univerzitu mohl nastoupit až po skončení války, kdy byly vysoké školy zase otevřeny. Nejprve krátce studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pak 1946 přestoupil na filozofickou fakultu – obor angličtina a filosofie, absolvoval v roce 1949. Roku 1951 získal doktorát (prací Thomas Paine a jeho vztah k dnešku) a nastoupil dvouletou vojenskou službu. Po návratu z ní roku 1953 nastoupil jako redaktor angloamerické redakce Státního nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU, pozdější Odeon). V roce 1956 nastoupil jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura, v letech 1957–1958 jako zástupce šéfredaktora. Po politickém skandálu následujícím vydání jeho prvního románu Zbabělci roku 1958 musel redakci opustit, ale mohl se vrátit do angloamerického oddělení SNKLU. (Nicméně ten skandál asi dlouho netrval, mám další vydání z r.1964).

Tak to je něco zcela jiného, o nějakém vyhazovu ani zmínka. A Vondráček také uvádí ve svých vzpomínkách, že hned po válce bylo nutno rychle navýšit počet lékařů, a tak byly po nějakou dobu organisovány tzv. Lucernové přednášky, tj. konaly se masové přednášky pro začínající studenty mediciny v pražské Lucerně, aby se vešlo co nejvíce studentů. O tom se Škvorecký nezmiňuje.

Pak v té knize je ještě několik povídek, datovaných v r.55, ty popisují jednak groteskní příběhy ze společenských kruhů, se kterými jsem se já nikdy nesetkal, a dále jsou o tom, jak komunisté potlačovali jazz, a tzv. bebop. A jak prý esenbáci dohlíželi, aby se netancovaly „páskovské“ tance, atd. Všechny tyto povídky byly a jsou v podstatě protikomunistickou propagandou. Já jsem zrovna v tom r.55 hojně vymetal plesy a nedělní taneční čaje. Nějak nepamatuji, že bych někde viděl nějaké esenbáky. To požárníky ano, ti měli myslím v Lucerně i přidělenou jednu lóži a dohlíželi na požární bezpečnost akcí.

Já byl v 50.letech fandou na jazz a swing, chodil jsem tehdy několikrát měsíčně na jazzové pořady do Divadla hudby, ale nevůle režimu k jazzu byla tehdy silná, i když se mu jazz potlačit nikdy zcela nepodařilo. Nicméně nikdy jsem nezjistil, jak tehdy vypadala hudební formace bebop (to asi k tanci nebylo). A v těch povídkách o tom, jak Škvoreckého vyhodili z university, mně dnes ta antikomunistická propaganda připadá jako nepravdivá, neřkulipřímo vylhaná (i když údajně nějaké prověrky byly, možná jen na filosofii). Přitom právě tento Škvorecký cituje Hemingwaye, že …Spisovatelovým řemeslem je mluvit pravdu. Nějak si to na sebe ale nevztáhl.

A trochu teď kroutím hlavou, čemu se v tom roce 1955 Škvorecký ve svém psaní věnoval. Přitom to byla doba docela velkých událostí. Na venkově jsem si jako 16-letý mládenec všímal toho, jak do zemědělství pronikala mechanizace, přibývalo traktorů, byly tu už první kombajny (sám jsem si o dva roky později rád s jedním zajezdil), první kravíny a lidé v zemědělství se už přestávali tolik dřít. Jeden takový kravín se dostal i do záběrů ve filmu Kam čert nemůže (1959). Pak se stavěly daleko větší.

Nebo: Jednou asi tak v r. 55, kdy jsem chodil na průmyslovku, jsem šel do Veletržního paláce na přednášku plzeňského Škodováka o nové elektrické lokomotivě. Pamatuji, že byla v uspořádání Bé-nul-Bé-nul a elektromotory měla v tlapovém provedení. A pamatuji dodnes, s jakým zaujetím a radostnou pýchou ten Škodovák o té nové lokomotivě referoval. Pochybuji, že by jeho zajímalo, že komunisti potlačovali bebop.

A jako dorostence nás poslali v tom roce i do 1.máje – a už jsem o tom  psal v příspěvku Můj odboj proti komunistickému režimu. Ano! I já spolu s kupou dalších dorostenců jsem se zapojil do odboje proti komunistickému režimu! To byl také rok první spartakiády. Tehdy vyrazili do pražského prvomájového průvodu také spartakiádní cvičenci. Sešli jsme se na pražských Vinohradech u Ludmily a pomalu jsme pak postupovali tehdejší Stalinovou třídou dolů k Museu. Tvořili jsme dva bloky asi tak po 30 řadách ve třicetistupech, tedy asi 900 holek a za nimi 900 kluků. Co chvíli jsme stáli, protože do Václaváku proudily ještě další davy z druhé strany z Mezibranské. A na chodníkách hlava na hlavě, zejména nahoře pod Museem. A u těch legendárních hodin tam na rohu (častým místem schůzek) stál radiovůz  s tlampači, na střeše křikloun s mikrofonem, který stále vykřikoval na kolemjdoucí průvod nějaká hesla. A kolem něj na chodníku se mačkaly zástupy diváků – hlava na hlavě. A tam se průvod zase zarazil, a křikloun vykřikl nějaké to heslo na blok holek před námi (vždy s „hurá“ na konci) a holky jásavými dívčími hlasy volaly hurá. No, tenhle dívčí primitivismus se nás kluků dotkl, v mžiku proběhl naším blokem duch vzpoury, a stačilo několik „pš“, abychom zaujali odbojný postoj.  A agitátor vykřikl zase nějaké to heslo na nás, na kluky, s hurá na konci – a my ticho! Takže před těmi narvanými chodníky trapas! Ale agitátora to příliš nevyvedlo z míry, hned nám dal kázání o významu 1. máje atd, a jak se máme radovat, a znovu to zkusil: zase heslo s hurá na konci – ale my jsme odolali. Setrvali jsme v zarytém mlčení, pak už se průvod hnul, a prošli jsme mlčky celým Václavákem (kde byli další křiklouni), občas se z našeho bloku ozývaly ojedinělé výkřiky prdééél a pod. A to byl náš odboj proti komunistickému režimu. Bohužel statisíce Pražáků, kteří se pak odpoledne navalili na prvomájovou veselici do JuldyFuldy, nám ovšem ten náš odboj znehodnotili.

Stále se zde objevují kritické hlasy, co všechno komunisté v 50.letech páchali, už od autorů, kteří tu dobu nezažili. Ale zrovna ty radostné prvomájové akce mne dodnes nutí k zamyšlení. Já samozřejmě nad prvmájovým jásáním ohrnoval nos, já nikdy nejásal, na to jsem nikdy nebyl dost spontánní. Ale nezapomínám, jak Pražáci na ulicích tancovali kolové tance a ještě přitom zpívali (tj. lidé, svazáci, vojáci, pionýři), jak vojáci si brali na krk pionýrské šátky, a naopak pionýři si nasazovali vojenské čepice – to byly ty projevy družby! Prostě pro milióny lidí to byla tehdy docela radostná doba. A na prvomájové odpolední veselice se do JuldyFuldy vždy nacpaly statisíce lidí (tedy v 50.letech, dál už nevím), tam nebylo k hnutí (to všechno je také zdokumentované, tj. nafilmované – a dnes jakoby to neexistovalo).

Ostatně v JulděFuldě bývalo stále rušno. Byla tam také stálá exposice nějaké branné techniky a někdy kolem r.1950 tam stála i padáková věž. Připadala mi tehdy dost vysoká, dnes to těžko odhadnu, snad něco přes 30m. Kdekdo jsme tehdy nosili para-odznáčky, což dokladovalo, že dotyčný si „skočil“ z věže, tj. byl spuštěn na laně rychlostí parašutisty. Po nějaké údajné nehodě to tam pak zrušili.

A také byla v tom roce 1955 1.spartakiáda. To byla vůbec velkolepá akce. Celá spartakiáda byla tehdy nafilmována, samozřejmě v barvě, ten film se už nikde neobjeví, asi je někde v tresoru (ostatně ono je více tresorových filmů z té doby). Nebylo by vhodné ukazovat, jak masy tehdy jásaly. A jakou měly tehdy radost ze života.

Vlastně nevím, k čemu se název té knihy Hořkej svět vztahoval, ke které skupině povídek, ale zrovna ta padesátá léta milióny lidí u nás rozhodně neprožívaly jako „hořkej svět“. I když ta hrstka autorů, co sem píšou kritické články k socialismu a komunistickému režimu, se snaží přesvědčit, že vlastně celý národ žil v trvalém odporu proti režimu. Nic není pravdě vzdálenější. Zejména v těch 50.letech tomu tak nebylo. A ani v 60.letech, kdy se pak začalo fantazírovat o „socialismu s lidskou tváří“. Jako začínající systémový inženýr jsem to hned od začátku považoval za systémový nesmysl. Podle mne až po r.70 nám začal socialismus lézt více krkem, a to paradoxně za stále stoupající životní úrovně. Ale obydlí, auta, rekreační objekty, poněkud omezené cestování, atd. nám už přestávaly stačit, mnozí chtěli více cestovat, atd. Sice jsme žili v mírové pohodě, byli jsme přece součástí Neporazitelného Tábora Míru, ale toho jsme si ani moc nevážili, považovali jsme to za normální, a vůbec nás nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak.

A tak se v současnosti trochu divím, čemu dospělý chlap (31 let) v tom roce 1955 věnoval pozornost, co ho zaujalo, atd. Ta témata v povídkách datovaných z toho roku mi připadají pro většinu lidí jako okrajová, někdy až jako jalová. Připadá mi, jakoby Škvorecký v té době žil v jakési bublině, aniž by si povšimnul, čím tehdy žila většina národa. Anebo to prostě ignoroval.

Někdy v 80.letech se k nám domů dostala jedna jeho pozdější kniha, byl to nějaký příběh inženýra lidských duší (nebo tak nějak), to sem přišlo už z Kanady, přečetl jsem to, ale nějak mne to neoslovilo, a vlastně mně to už úplně vypadlo z hlavy. Ostatně jeho nakladatelskou činnost v Kanadě považuji za záslužnější, než jeho pozdější literární tvorbu. Přes naši domácnost toho z Kanady kolovalo dost.