Barvoslepí kritici socialismu zřejmě trpěli zrakovou poruchou - postrádali barevné vidění.

Jinak by tu nemohli občas psát o všudypřítomné šedi, nebo jak bylo všechno šedivé, atd. To já – jakkoliv mně byl komunistický režim protivný – vždy jsem viděl vše v barvách. A ten režim jsem si ani moc nebral.

A takových nás byly spousty. Možná milióny. Zejména tak zvaní pracující, tj. např. traktoristé, dojičky v kravínech, stavaři, co stavěli paneláková sídliště, a vůbec všichni ti pracující v té spoustě odvětví tehdejšího národního hospodářství.

Samozřejmě se dobře pamatuji, jak v 50.letech se národ oblékal ještě dost ošuntěle. Ne však holky v tanečních a na plesech. Už jsem napsal názor, že nikdy se u nás netancovalo tolik, jako v 50.letech (to jsem naplno prožil). To bylo nějakých tanečních, nedělních tanečních čajů, plesů, atd. I baráčníci měli své bály, i sokolové své šibřinky. Taneční školy v Praze byly tehdy zcela narvané. A holky? Tehdy, ještě před érou silonu, byla na trhu spousta všelijakého acetátového hedvábí, a tak holky chodily k tanci náležitě vyparáděné. A v barvách. Mámy tehdy hodně šily, byla také spousta švadlen. Ostatně textilu byla u nás vždy hojnost. Prodejny metráže byly zbožím úplně přecpané – u Císaře v Rytířské, u Barhoně na Národní a na Žižkově, atd. (ještě dlouho po válce se používaly staré názvy, a u Císaře jsme v r.54 s tátou kupovali látku na můj oblek, a dobře pamatuji, jak tam byly dlouhé pulty plné metráže). Ta velkoprodejna textilu v Rytířské byla po r.1990 zatlučena prkny a ta ostuda tam pak strašila nejméně 20 let. Jak to s ní potom dopadlo, už nevím.

A první spartakiáda 1955? To byla úplná explose barev. Vždyť také byla celá spartakiáda nafilmována, samozřejmě v barvě, ten film se už nikde neobjeví, asi je někde v tresoru (ostatně ono je více tresorových filmů z té doby). Nebylo by vhodné ukazovat, jak masy tehdy jásaly. A jakou měly tehdy radost ze života.

Vcelku je pochopitelné, že i nejlepší propagandistický film té doby, tj. Král Šumavy, byl natočen jen černobíle. Tam by se barva nehodila. A byl natočen poměrně pozdě, až v r. 59. A byl snad bojkotován? Ale vůbec ne, návštěvnost toho filmu šla do miliónů diváků a na lístky se stály fronty.

A po roce 60, když jsem se vrátil z vojny, už chodily holky a ženské vyparáděné. I když holkám na to stačilo docela málo textilu – začaly se nosit minišatičky a minisukně. A když si taková holka sedla na lavici ještě ve starých tramvajích, tak jí bylo vidět od spodu až k mandlím (což mne nijak nepohoršovalo).

Později jsem se začal zajímat o zahrádkaření. A jak pěstovat růže, atd., jednak bylo dost zahrádkářské literatury a také bylo v Praze na co se dívat. Krásné rosárium (růžová zahrada) bylo na Petříně vedle té hvězdárny tam nahoře a další velké rosárium ve Stromovce. Škoda, že ta barvoslepá kritička socialismu to neviděla v barvě, jen ve „všudypřítomné šedi“. O hodně přišla. Ale nebylo nutné chodit až do Stromovky. Pražská paneláková sídliště do deseti až patnácti let od výstavby zazelenala a rozkvetla – byly vysázeny tisíce stromů, růžových a dalších ozdobných keřů, udělána pískoviště pro děti, osázeny lavičky, atd., a tak se sídliště přeměnila na parkové oázy. To bylo příjemné – bydlet v parku. To asi lidé postižení barvoslepotou nevnímali. Dále v „mém“ sídlišti byly dostavěny velkoobchody, školky, čtyři velké školy a jedna polyklinika. Nějak to tehdejší režim všechno zvládnul.

Velmi barevné byly také květinové plesy v JulděFuldě, tj. ve Veletržním paláci. To byla také paráda. A v 80.letech byly v Praze plné taneční školy pro dospělé. To byla také paráda, zejména u Mistra Dušana Konečného s jeho Miládkou. Ale jak říká Gabriela Osvaldová: Schopnost být šťastným je nadání, něco jako hudební sluch.

Vcelku chápu, že řada lidí tzv. socialismus a komunistický režim nesnášela. Ale je škoda, že komplexní poválečná historie není seriosně zpracována. Za komunistického režimu se mnohé zkreslovalo, a po r.90 myslím naši historici zaspali dobu. V té době byli ještě na živu pamětníci, kteří už byli v r.48 dospělí, a mohli podat svědectví o svých životních pocitech. Dnes už nežijí, a autoři a autorky, co sem pořád opožděně píšou občas úplné nesmysly o poválečné době, píšou už jen z doslechu, občas jen propagandu. V akademické obci myslím Dr. Vaněk se věnoval tzv. orální historii dost pozdě. A výsledky prací dalších studíí na téma orální historie – jak se zdá – nějakou publicitu nemají. A nejde přitom jenom o zkoumání dějinných událostí, ale o zaznamenávání životních pocitů, což vůbec není totéž.

Já přitom životní pocity považuji za daleko důležitější, než vědomí těch vágních pojmů, jako jsou svoboda, demokracie, suverenita, atd. Jaké jsem mohl mít asi životní pocity, když jsem si v r. 64 pořídil jako mladý průmyslovák družstevní panelákový byt 2+1, a to bez zadlužení. V 60. letech jsme ještě za svobodna měli kanoe, a o dovolených jsme sjížděli české řeky. Protože tehdy nebyla žádná úřední buserace, tak jsme mohli vždy zastanovat na místě, které se nám líbilo. A pamatuji, jak byly narvané přehrady Orlík a Slapy rekreujícími se. Co tam bylo u vody radostného pokřiku. Jaké životní pocity ti lidé měli? Vždyť žili v mírové pohodě, všeho bylo dost, plynu, elektřiny, uhlí, dříví, v panelákových bytech jsme měli v zimě teplo, …atd. Ani nás nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ostatně tehdy by se komunisté styděli nabádat své poddané, aby si na doma brali dva svetry.

A jaképak životní pocity mají dnes mladší lidé po debaklu 30-letého „budování kapitalismu“ u nás? Po ztrátě svobody, suverenity (kdy si ani nesmíme vyrobit elektřinu pro sebe), za válečné hysterie s hrozbou další války, za narůstající drahoty, za katastrofální situace s bytovou výstavbou, po rozvratu státních financí, atd.? Mnohé zdejší příspěvky to dost naznačují (některé označují současnou vládu jako fialový hnus, ale to není první taková vláda po r.1990, která zaprodala a zrazuje naše národní zájmy). A nepůsobí mi pobavení, co toho o nich koluje po síti. To je vlastně dost žalostné. Ale co, my už to se ženičkou nějak doklepeme, a mladí se budou muset nějak vystarat.

A propos rozvrat financí. O tom problému jsem se už zmínil v mém prvním příspěvku zde na blogu, s názvem „Lze vůbec šetřit na důchody“, umístěným zde 3.1.2011. Tím příspěvkem jsem reagoval na tehdejší bludné ideje, že by si každý měl našetřit na důchod sám. Ten článek jsem před tím měl rozepsaný dobrých 10 let a nakonec jsem tu bludnou ideu napadnul ještě před Šichtařovou a Pikorou. A upozornil jsem na to, že jakékoliv tzv. úspory jsou v podstatě jen fikcemi, které se tak snadno při jakýchkoliv dějinných zvratech rozplývají jak pára nad hrncem. Současná nebetyčná inflace to jen potvrzuje. A jak dopadnou naše státní finance, které už léta „jedou“ na dluh, toho se lze jen obávat. Ale nebyli bychom jediní: stačí zmínit Turecko, Argentinu, atd.

Já spíš s pobavením sleduji, jak v Německu se mezi západními a východními Němci stále více rozevírají ty pomyslné nůžky a roste nesoulad. Přitom ve východním Německu už pamětníků DDR je také málo. Ale i západní Němci stále méně obdivují svůj kapitalismus, nejsou to naivky  (na rozdíl od našich naivků a naivek), vzpomínají na „sociální stát“, který na západě panoval asi tak od r.1950 do 1990, vzpomínají na dobu, kdy hlavní Devisou byl Wohlstand für alle, a jsou si vědomi toho, co zde před časem napsal mladý Tomáš Krejčí, totiž že současný ekonomický systém je podvod, a plných 75,3 % Němců by si přálo výrazně danit boháče, bohatství, atd. A východní Němci právě demonstrují proti drahotě s transparenty typu: Nebudeme mrznout kvůli vašim ziskům (v čele průvodu šel i ministerský předseda spolkové země Duryňsko – což je komunista, tj. člen strany die Linke, a Duryňsko je spolková země, kde zemské volby vyhráli komunisté – tj. v bývalé DDR), dále demonstrují za zrušení sankcí proti Rusku, protože Němcům přinášejí jenom chudobu (takových demonstrantů se sešlo podle policejních údajů v Den Německé Ne-Jednoty 3.11. přes 100 tisíc - zrovna od východních Němců to považuji za obdivuhodné).  

Ale vrátím se k těm životním pocitům. Mám slušně zpracovanou historickou knihu „Křižovatky 20.století“, tu sepsali 4 autoři (3m+1ž), vesměs signatáři charty, vyšla v r. 1990. Zahrnuje období ca od 1900 do 1990. Ale jsou to zpracované dějinné události. O životních pocitech lidí po válce tam vlastně nic není. Lidí se samozřejmě dějinné události týkají, někdy je i postihují, ale žijí své životy. A to je něco jiného. Mezi těmi pojmy mohou být i nebetyčné rozdíly. Vezměme např. Ostravsko a komunistický režim. Takže nesvoboda, diktatura, atd. Nicméně pro ostravské horníky postavil režim mj. např. celé nové město Havířov, s pěknými byty. Ostatně za 40 let socialismu se ve státní, družstevní a soukromé výstavbě nastavěly 2 milióny obydlí, takže v r. 1990 bylo 60% bytového fondu z nové výstavby – jaký to projev „temné totality“. A tatíček Novotný se i s horníky nechal fotit v hornickém oblečení (snad i sfáral). Ti horníci měli určitě své životní pocity, byli oslavováni, atd. A stáli ti horníci o to, aby nějací vrahové a bandité zapálili na poli stoh slámy a povraždili několik venkovských lidí a vydávali to pak za odboj proti režimu? Po vypuknutí svobody chtěli ti horníci ty byty nějak privatizovat, vleklo se to léta, ale politici a nějací podnikatelé jim je zašantročili, samozřejmě, aby na tom vydělali. Jaké životní pocity z toho ti horníci měli? Na co jim byla svoboda, demokracie, atd.? Ovšem tito horníci sem do blogu samozřejmě žádné články nepíšou, a bůhví, jestli vůbec nějací ty zdejší články i čtou. Na psaní zdejších příspěvků se myslím manuálně pracující lidé (traktoristé, dojičky z kravínů, stavaři, co stavěli paneláková města, další dělníci,…atd.) nijak nepodílejí. Proto jsou zdejší příspěvky tak jednostranné, mnohdy jen propagandistické, někdy i zcela nesmyslné, atd. A tak se zdejší čtenáři o životních pocitech mnohých tzv. pracujících nic nedozvědí, a to ani z dřívějších, ani ze současných dob. A zejména v těch dřívějších dobách bylo mnoho lidí, kteří si prostě užívali života, stavěli si na zahradách bazénky atd., a na politiku kašlali.