Mám být vděčný Varšavské smlouvě a komunistickému režimu za život v mírové pohodě?

Něco na tom je. Byli jsme přece součástí Neporazitelného Tábora Míru. A nejen to! V r.1977 dokonce James Bond zachraňoval svět v harmonickém souladu s ruskou agentkou Aňou Amasovou. Nakonec skončili v posteli.

To aby prohloubili spolupráci, jak James Bond vysvětlil svému řídícímu důstojníkovi. Teď asi není vhodná doba dělat si z toho srandu. Ale ona to zas taková sranda není. Ten James-Bond-film „Špion, který mě miloval“ byl docela roztomilá komedie. Z německé TV jsem ho viděl asi tak v r.1980. To byla pohodová doba. To byla skutečná „belle epoque“ celé poválečné doby. Takové tvrzení může někomu připadat jako nepřípadné, ale kdyby tehdy ve světě (tj. v Evropě – ostatní „zbytek“ světa nás moc nezajímal) nepanovala taková mírová pohoda, tak by filmaři do takového projektu nestrkali peníze, protože by vyzněl jako nesmyslný. Ten film myslím přesně zobrazoval tehdejší politickou atmosféru. Také ruský ministr zahraničí Lavrov nedávno připomněl, že za tehdejší studené války se obě mocenské skupiny k sobě chovaly v zásadě slušně – na rozdíl ode dneška. A přitom to byla tzv. studená válka.

Už jsem o tom jednou psal, když jsem uvedl, že v letech 1970-90 jsme paradoxně v Evropě prožívali nejklidnější a nejmírovější údobí celé poválečné doby. Heslem doby bylo tehdy „mírové soužití dvou soustav“. To byla nejen pohodová, ale i činorodá doba. Pětidenní týden byl už od jara 68, byla spousta materiálu, lidé stavěli chaty a renovovali chalupy, hodně se stavělo,…vskutku příjemná doba. Přesto jsme si mnozí po roce 1990 ještě dělali iluze, že po pádu komunismu se svět změní v libě zavánějící záhon růží (hádejte odkud je to citát). To je teď ta doba? Tak to asi těžko, byli jsme jen naivní.

Ona byla vůbec tehdy pohodová doba. V podstatě nás nic zásadního neotravovalo, nebyly žádné spory kolem UN-migračního paktu, kolem multi-kulti propagandy, kolem „zeleného šílenství“, kolem navážení černochů a Arabů do Evropy, a tak podobně. A nikdo evropskou civilisaci neohrožoval. Neobjevovaly se také zprávy takového druhu, jako např. na německém teletextu letos 6.2: Genitalverstümmelung in Deutschland. Mit der globalen Migration verbreitet sich die grausame Tradition der Genitalverstümmelung auch in Europa. Schätzungen zufolge leben in Deutschland rund 75 000 Betroffene. Fast 20 000 Mädchen gelten als gefährdet (tu txt stránku mám ofocenou).

Komunistickou propagandou se člověk nemusel zatěžovat – což byl případ naší rodiny (nikdy jsme neviděli TV zprávy ani neslyšeli rozhlasové, ostatně ty už jsem neviděl a neslyšel přes 20 let – a je to čím dál větší úleva). Ale i západní zpravodajství bylo tehdy poklidné (to jsem sledoval od r.1970 – což nebylo pro některé lidi tak obtížné, neboť zhruba třetina našeho území byla nejméně od 60.let pokryta signály VKV a TV vysílačů z Rakouska a Bavorska). Žádný houf lidí nebyl tehdy zavražděn nějakým teroristou na vánočních trzích, nikde houf Iráčanů neznásilnil skupinově osmnáctiletou Němku, žádný afgánský mladík neubodal 15-letou německou holku, která už s ním nechtěla kamarádit, ani Afgánec brutálně neznásilnil v zámecké zahradě v Berlíně 11-letou německou holku (vše citace skutečných událostí ze západních txt-zdrojů). Také se ještě nepřipravoval Památný den obětí terorismu na 11.3., tj. v upomínku na oběti islamistického bombového atentátu v Madridu dne 11.3.2004, kterému padlo za oběť 191 lidí – tak co vlastně měli v západním zpravodajství hlásit?

A protože nás skoro nic neotravovalo, tak jsme se popouzeli kdejakou hnidou, kterou jsme viděli na komunistickém režimu – tehdy ty hnidy připadaly mnohým jako významné. Samozřejmě to bylo k zlosti, když se na nás nedostal příslib do Jugošky a jeli místo toho do Bulharska. Ale žili jsme v míru. (A sotva jsme pak vlezli do NATO, hned jsme se zapojili do humanitárního bombardování Srbska). Nevím, jak na to dnes starší lidé vzpomínají, mám na mysli ty statisíce a milióny lidí, co sem do blogu nic nepíšou, ani ty články nečtou. Beztak mám pocit, že v poslední době počet autorů, počet článků a počet kliknutí zde na blogu rapidně poklesl. Nevím také o žádných masových průzkumech, jak lidé vzpomínají na minulou éru, a jak prožívají dnešní dobu. Ale pokud komunikuji po netu s několika známými, vesměs jsou ze současné doby totálně znechuceni. (Jedna pražská známá lamentuje, proč tohle všechno, co se kolem nás děje, musíme prožívat. Čím jsme se provinili, že nás a naše potomky postihují časy, které jsme si nepředstavili ani v nejhorších snech: drahota, válka, nenávistná propaganda, atd.).

I ten s nadějemi očekávaný tzv. kapitalismus přináší mnohým rozčarování. A teď jsme se dokonce přiblížili k válce takovým způsobem, jaký jsem dosud za celý život nezažil.

Samozřejmě: bylo tu to stále nekončící trauma po vpádu ruských tanků v srpnu 68. Také mne to pobouřilo a nezapomínám, jak jsem ve 4 hodiny ráno řval na schodišti našeho paneláku OKUPACE!, ZAPNĚTE SI RÁDIA! (to když mne probudily nepřetržitě prolétající turbovrtulové letouny nad domem).

Ale později se mi to trochu rozleželo v hlavě. Vcelku jsem chápal, že když národy SSSR obětovaly tolik mrtvých porážce wehrmachtu (udává se, že při bojích na území ČSR obětovaly 140 000 životů), tak za to mohly také něco požadovat. Přinejmenším sanitární kordon spřátelených nebo alespoň ovládaných států na své západní hranici. To by byla od nás taková ta nejmenší slušnost. Tu politickou explosi u nás na jaře 68 museli ruští mocipáni pociťovat jako ohrožení svého ovládaného bloku (to tu kdysi skvěle analýzoval jeden autor – a vlastně vývoj posledních 30 let jim dává za pravdu). A tak provedli, co provedli. A pak tu byli Rusové, ale pokud vím, tak byli dost zalezlí v Milovicích a ještě jinde, na silnicích v podstatě nepřekáželi. Já se s nimi téměř nesetkával.

Sice šedesátá léta vzbudila u mnohých naději, ale k čemu? U mne ne, jako začínajícímu systémovému inženýru mně bylo jasné, že nějaký „socialismus s lidskou tváří“ nemůže existovat. To ruští mocipáni také chápali dost správně.

A tak jsem se paradoxně v letech tzv. normalizace nakonec cítil v naší zemi bezpečně, a to nejen z hlediska vnitřního ale i vnějšího (proto mám k dřívějšímu režimu ambivalentní vztah). Z hlediska vnitřního: tehdy nějaký terorismus nikoho ani nenapadl (a žádný jalový expert nás nepoučoval, že teror patří k životu), rovněž počet vražd byl tehdy malý, téměř poloviční proti době po vypuknutí svobody (jak se později ukázalo). Rovněž zkáza evropské civilizace nehrozila – to nikoho ani nenapadlo. A z hlediska vnějšího: byly definované dva mocenské bloky a ty se v podstatě tolerovaly a nelezly si příliš do svých zájmů (dokonce podle toho Bonda se začaly i kamarádíčkovat). Jak už jsem uvedl, tehdejším propagandistickým heslem bylo „mírové soužití dvou soustav“. Bavorský Strauss si kdysi pochvaloval, jak NATO byla zárukou míru v Evropě. Ale to samé se mohlo říkat i z opačné strany: jak Varšavská smlouva byla zárukou míru v Evropě. Také jsem si nedělal iluze, že tam, kde je kapitalismus, je blahobyt a demokracie. Co bídy a nepokojů bylo stále po světě. A Rusové nás také nezatahovali do nějakých válečných dobrodružství, intervenci do Afganistánu si vystarali sami. O mír jsme si vlastně nemuseli dělat starosti.

Také jsem v té době už rozeznal prázdnotu těch vágních pojmů, jako jsou tzv. SVOBODA, DEMOKRACIE či SUVERENITA. Náš vlastní vývoj v posledních 32 letech už myslím dostatečně odhalil tu prázdnotu i mnoha dalším našim lidem. Nicméně i já jsem hned od úterka 21.11.1989 chodil pilně na Václavák zvonit klíči. I když jsem zas takové iluze o době budoucí neměl – to proto, že jsem v té době už téměř 20 let sledoval západní zpravodajství. Ostatně k té „svobodě“ se zcela jednoduše vyjádřil i de Gaulle: svoboda je jen pro bohaté, ne pro hladovějící.

Všímám si, že mnozí zdejší mladší autoři píšou o minulé době způsobem, který prokazuje, že tu dobu nechápou, a že o té době mají jen omezené povrchní, tj. propagandistické povědomí. Není divu, ona ta poválečná historie už upadla do zapomenutí. Dlouho po r.45 hrozil revanšismus (ostatně on hrozí do dneška – a má k tomu u nás dost pomahačů), dlouho po válce americké tanky často provokativně najížděly v Berlíně k tehdejším přechodům do vých.Berlína, svět byl stále na pokraji nové války, Adenauer sliboval německým vysídlencům návrat do východních území, a tak náš národ byl rád, že se nachází pod Stalinovou, později pod ruskou ochranou. Ještě v r.90 vysídlenci a jejich potomci vykřičeli starého Helmuta Kohla (kancléře sjednotitele), když jim říkal, že hranice Odra-Nisa je už navždy. Kdyby tohle stále neprobírali na západních doku- a info-kanálech, tak bych to nevěděl. Samozřejmě je ostudné, když se tyhle historie dozvídám ze západních zdrojů, zatímco u nás se šíří většinou jen propaganda.

Nezastírám, že cynismus mně po celý život pomáhal strávit dění ve světě i u nás, a to nejen nynější, ale přinejmenším celé poválečné údobí. Vždyť zejména ty USA od r. 45 vlastně nikdy nepřestaly válčit, a to tisíce km od svého území, a nechaly za sebou milióny mrtvých. Je to asi dva tři roky, kdy na jednom západním TV kanálu probírali ten legendární záběr francouzského reportéra z Vietnamu, na kterém plačící nahá vietnamská holčička utíká s vesničany po venkovské cestě, záda spálená americkým napalmem (americká forma humanitárního bombardování). Uvedli přitom, že ta holka je dnes už stará paní, žije s rodinou v Kanadě, reportéři ji navštívili, a ukázali ta stále zdevastovaná záda. Řekla ta paní, že to byla příšerná bolest, stále ji to bolí, špatně hýbe rukama, a jezdí i do USA na nějaké procedury (o tom jsem už psal v jednom příspěvku).

V současné době jsem si začal znovu pročítat Hlavu XXII, Joseph Heller je nepochybně mistrem ironického cynismu. Zajímavá je kap.XXIII, ve které por.Nately diskutuje se starým zpustlým italským dědkem, který mu dává docela kapky, tj. zesměšňuje Natelyho „svaté“ pravdy. Právě jejich diskuse mě přiměla k zamyšlení, kdo přispěl své zemi lépe, zdali Husák nebo Želenskij.

A k současnému vývoji: myslím, že nejsem jediný, kterého stále méně mrzí, že podstatnou část života prožil v tzv. socialismu. To proto, že jsme se dožili takové zpotvořené doby. Beztak tehdy mnoha buranům stačilo mít obydlí v paneláku nebo si postavit šumperák, být dobře najedení, slušně oblečení (dámy i elegantně oblečené), mít skromnější auta, nějakou tu chatu nebo chalupu se zahradou a bazénkem (ty se stavěly na zahradách už v 70.letech), jezdit do Jugošky nebo do Bulharska, atd. Což tady jedna propagandistka označila za „rozprostřenou bídu“. Až na to, že při té rozprostřené bídě bylo postavení ČSSR podle ekonomické úrovně na 25. až 28. místě na světě, a už do r. 2012 jsme se propadli na 38.místo. (Pramen: FÁREK, KRAFT, Světová ekonomika v epoše globálních změn). No budiž, tahle super-intelektuálka má vlastní vidění světa. Jak pojmenuje nastávající bídu některých vrstev populace, to nevím, ale třeba si něco vymyslí, a na někoho to svede, jak je to u ní obvyklé.

Ta dnešní podělaná doba se také špatně objasňuje, vždyť i Tolstoj si byl vědom toho, že jsou tisíce příčinných událostí, které formují nějakou dějinnou linii (a z propagandistických důvodů se pak z nich vybírají jen některé). Určitá objasnění k současné době mohou podávat i projevy vysokých amerických důstojníků a politiků, a také projev Patricka Buchanana z konce min.roku, bývalého kandidáta na prezidenta USA: Vítězství jsme prohospodařili. Největší chyba? Vtažení států sovětského bloku do NATO (před tím varoval i George Kennan, architekt zadržování SSSR ve studené válce). Rusko jsme podvedli …, atd. (ten projev lze dohledat na googlu). Obdobně jako Buchanan a Kennan se vyjadřuje i náš Václav Klaus. (Patrick Joseph Buchanan jako pravý americký konzervativec hledí na třicetiletí od rozpadu SSSR a zjišťuje, že za současný pád mezi druhořadé velmoci si Spojené státy mohou výhradně samy).

Takže závěrem: jsem technikem a realistou, a mám značný odstup od všelijakých ideologií. Rozhodující jsou pro mne vždy reálné výsledky. A za tři základní podmínky pohodového a spokojeného života považuji život v míru, obydlí a auto. Bez míru není pohodového života, a bez obydlí a bez auta není člověk svobodný. A jak dopadáme 32 let po vypuknutí „svobody“? Jaké jsou reálné výsledky – to každý vidí sám (pokud není zcela slepý). Nacházíme se na pokraji války, a budeme moci mluvit o štěstí, když k nám vzdor válečnické euforii bruselské fialové vlády nedorazí (přitom fialová vláda dělá vše pro to, aby sem válku zatáhla), obydlí se už po mnoho let stalo pro početné vrstvy populace nedostupným – a bude to zřejmě ještě horší, a vlastnictví auta (elektrického nesmyslu) se už pomalu nedostupným stává. Kdo by takový debakl po třiceti letech „budování kapitalismu“ očekával.