Problematická existence Židů v Levantě stále budí rozruch.

Naposled i mezi našimi politiky. Jako bychom neměli v Evropě dost vlastních problémů. Zde na blogu se také neustále vyskytují zaujaté příspěvky, většinou pro-izraelské a proti-palestinské. Málokdy věcné.

Jeden autor se zde snažil popsat historii Levanty, ale začal až od šestidenní války. A začínat historii Levanty od šestidenní války je totéž jako začínat historii vztahů mezi Čechy a Němci až od poválečného vysídlení henleinovců z ČSR. Vyjde z toho jenom jednostranná propaganda. Škoda, že se tady publikují převážně jen propagandistické příspěvky. 

Zřetelně nějaký znalec tisícileté historie Levanty tady nevystoupil. Mně je prohra palestinských Arabů v Levantě vcelku lhostejná. Národ, který není schopen si uhájit svou domovinu, tak o ni holt přijde. A arabské osídlení Levanty mělo dost šancí k tomu, aby si svou domovinu uhájilo. Vždyť ještě v roce 1931 měla Palestina při tehdejším sčítání lidí jen 1 035 821 obyvatel, z toho 759 712 mohamedánů, 174 610 židů a 91 398 křesťanů. V roce 1941 se počty odhadovaly na 964 921 mohamedánů a 472 180 židů. Křesťanů a „jiných“ bylo 137 000 (údaje z Muchova válečného deníku, a ta čísla mám potvrzená i z jiného zdroje: v jedné reportáži z izraelského musea holocaustu uváděl židovský průvodce, že na počátku války, tj. 2.WW,  bylo v Palestině na 300 tisíc Židů, a to si možná přidával).

Posbíral jsem za poslední léta řadu historických střípků z blízkého Východu: např. že ani Židé netvrdí, že na území Levanty žili stále, naopak uvádějí, že dnešní Palestinu opustili před několika tisíci lety. A zhruba od r. 1400 až do r. 1920 jich tam muselo být jen minimálně, jen nějaké zbytky, neboť tehdy tam zhruba 500 let panovala Osmanská, nebo také Ottomanská říše. Až po vytlačení Turků po 1. Velké válce se tam ve velmi malém množství začali Židé tlačit. Ale to už byla Palestina pod britským mandátem, a to nebylo prázdné území, Levanta byla osídlena Araby, a Britové tam Židy pouštěli jen v omezených množstvích. Po první světové válce, během které si Arabové dělali oprávněné naděje na osamostatnění ve všech zemích, bylo Balfourovou deklarací Židům povoleno se usazovat v pobřežním pruhu mandátu, a to v množství, které by „neohrozilo občanská a náboženská práva nežidovského obyvatelstva„ a „nepřesahovalo hospodářskou schopnost země vstřebat nové přistěhovalce“. Roční počet byl stanoven na 16 800.

Hlavní vlna přistěhovalectví začala až po 2.WW, nebo částečně už za války. Důvody jsou pochopitelné: po pronásledování a holocaustu se už Židé chtěli někam natlačit, a kam jinam, než tam, kde už kdysi žili, a kde také nechali nějaké ty kulturní ostatky. Tehdy mělo arabské osídlení šanci, případně s pomocí arabského světa, uhájit svou domovinu. No, nezvládli to, Židé byli rozhodnější a agresivnější, rozpoutali v letech 46 až 48 občanskou válku, která stála tisíce obětí, několik států je podporovalo dodávkami zbraní a munice, statisíce Arabů uprchlo do vedlejších zemí, a Židé pak vyhazovali dynamitem arabské vesnice do vzduchu, dům za domem, atd. A tak to palestinští Arabové prohráli a dnes se mohou jen bezmocně vztekat. Takže někteří z nich se stali teroristy. S tím už nikdo nic nenadělá. Nehledám v tom nic ušlechtilého ani zločinného, to se v dějinách stává. A nezaujatý cynik by mohl klidně prohlásit, že vlastně Židé nemají v Levantě co pohledávat. Ale co, natlačili se tam a usadili, a už je to hotová věc.

Ostatně mezi státy podporujícími dodávkami zbraní vznikající Izrael byla i ČSR. Už ani nevím, ve kterém amer.filmu jsem viděl scénu, jak Frank Sinatra coby pilot dakoty dopravil z ČSR do Palestiny bedny pušek. A američtí filmaři tu scénu neodflákli, na dlouhých khaki bednách byly správně vyvedené české nápisy.

A jak vypadá stát Izrael dnes (údaje z r.2014): počet obyvatel 8 146 300, z toho 75,4% Židů (ca 6,142 mil., tj. 35x více, než v r.31)), 20,6% Arabů (ca 1,678 mil), zbytek jsou menšiny. I u nás lze dohledat, že z Arabů žijících na území Izraele nadělali Židé občany IV. kategorie (K.Konečná to vidí příliš optimisticky, když napsala, že Židé nadělali z palestinských Arabů občany II. kategorie, daleko spíše z nich nadělali občany IV.kategorie).

A dokonce před několika lety bylo na půdě OSN přijato jakési (údajně hanebné) rozhodnutí, že tzv. svatá místa nemají přímou souvislost se Židy (nebo tak nějak). Jenomže když v r. 1936 docházelo k bouřím, a ukázalo se, že situace je neudržitelná, tak komise vyslaná pod předsednictvím lorda Peela navrhla zrušení mandátu a rozdělení Palestiny na Židovský stát, Transjordánii a Nezávislý arabský stát pod britským mandátem, k němuž by patřila svatá místa(!). Což je zajímavé – že tzv. svatá místa měla patřit Arabům. Jenomže před válkou k tomu nedošlo, všechny strany navržené řešení odmítly.

Nicméně neuniká mé pozornosti, že Georg Fridrich Händel (1685-1759) psal oratorium MESSIAH na náměty ze Starého Zákona v době, kdy Levanta byla pod tureckou nadvládou, zpívá se tam o dcerách Zionu, cituje se Jerušalim, atd., ale o Arabech tam myslím není žádná zmínka. Ten vliv Starého Zákona zřejmě v Evropě přetrvává.

Už mnoho let je také Izrael kritisován z mnoha zemí, zdaleka ne jen arabských, i částečně ze západní Evropy, jak se „poučili“ u nacistického Německa, tj. jak zacházet s nežádoucím etnikem.

A jak jsem uvedl v úvodu, je škoda, že se k této problematice nevyjadřuje nějaký plně informovaný historik. Ale už jsem vícekrát psal, jak mě profesionální historici po vypuknutí svobody v r.89 zklamali. Nebyli schopni řádně zpracovat ani naši historii 20.století. Ale možná jim my pisálkové zde na blogu nestojíme zato, aby na naše propagandistické příspěvky reagovali. A beztak se trochu divím, kolik příspěvků (většinou pro-židovských) se tady na blogu objevuje.

Zdroje: Muchův válečný deník, kniha Židé ve 20.století, a další knihy v naší okr.knihovně, západní zpravodajství a reportáže posledních desítek let, wikipedie, atd. A protože jsem technik, tak mne z těch zdrojů zajímaly přednostně události, fakta a čísla.

                                ------------------------------------------

PS.1: Na netu se před časem objevila informace, že nějaké internetové knihkupectví nabízí v edici pro děti dílo Jedovatá houba, antisemitské dílo, kde se prý m.j. píše, jak rozeznat Židy podle „úskočného pohledu a zvláštního smradu“. Pojem „smradlavý Žid“ se dříve objevoval v literatuře, také v židovských povídkách Josefa Škvoreckého.

Mně přitom vytanula na mysli jedna vzpomínka. Měli jsme v 60.letech jednu mladou známou, jen nepatrně starší než my, a ta strávila na konci 60.let na pozvání asi půl roku přes léto v USA, převážně v tom báječném městě N.Y. A vrátila se jako zavilá antisemitka. Stavěla se pak u nás a vyprávěla některé zážitky. Jak je známo, v N.Y. bývá v létě velmi horko a dusno, lidé se potí, atd. (N.Y. leží na rovnoběžce Říma). A tehdy žila  v N.Y. početná populace ortodoxních Židů. A zrovna v létě držela delší dobu jakési židovské svátky, kdy se z jakýchsi rituálních důvodů nemyla, nebo nesměla mýt, nebo tak nějak, a tak prostě Židé v tom počasí prý páchli. Tlačit se mezi nimi v přeplněném metru prý bylo hotové utrpení. Do dneška si pamatuji, jak ta známá soptila. Zaujalo mne tehdy, že mladá ženská, která se u nás prakticky nesetkala se Židy, sotvaže se s nimi setkala, už ji rozčilovali.

PS.2: Před několika málo lety běžel na jednom západním kanálu izraelský film, drama, o dvou židovských ženách kolem třicítky, jedna žila ve svobodomyslném prostředí a druhá v populaci ortodoxních Židů. A já jsem nenutil izraelské filmaře, aby tu populaci ortodoxních Židů podali tak kritickým způsobem. Ta druhá měla manžela, který nedělal nic jiného, než že chodil do modlitebny a tam celý den kýval hlavou nad židovskými texty, večer přišel domů, neumyl se, svléknul jen ten černý hábit, a v denním ušmudlaném jägrově prádlu vlezl do postele, vykonal na své ženě soulož, pak už se odvalil a usnul. A protože ta druhá nemohla přijít do jiného stavu, tak ve svém společenství upadla do opovržení, byla neustále atakována, a tak posléze spáchala sebevraždu. Tak takhle to viděli izraelští filmaři.

V jiné reportáži se uvádělo, že ortodoxní Židé patří v Izraeli k nejchudším, nic nedělají, tráví čas v modlitebnách, mají hodně dětí (což je u nich povinnost), a ani Izrael nemá dost prostředků, aby je bůhvíjak financoval.

A ony jsou i jiné reportáže, např. jak to mají ženy v Izraeli těžké, když se chtějí rozvést, to neřeší civilní soudy nýbrž soudy starých rabínů, trvá to prý léta, atd. Tam prostě vládne judaismus. A to není žádná svobodomyslná ideologie. Izrael prostě není příliš svobodomyslná společnost. Takové stránky života ovšem turisté navštěvující Izrael nezjistí. Proto také tam občas nějaký zdejší autor zajede a hned napíše oslavný článek na Židy. Obvykle z toho vyjde jen propaganda.