Co všechno se také skrývá pod vágními pojmy svoboda a demokracie.

Mimo jiné také to, jak snadno nebo nesnadno lidé přestupují mezi společenskými vrstvami. V zemích OECD se to označuje pojmy jako SOCIÁLNÍ MOBILITA nebo také SOCIÁLNÍ VZESTUP.

Tento atribut na Západě sledují některé instituce. Tj. jak snadno si generace zlepšují postavení. A tak se např. uvádí, že v takovém Dánsku to trvá jen dvě generace, než se potomci z chudých proletářských rodin propracují do středních vrstev, zatímco v Německu to trvá generací až šest. Výsledek je známý: v málo demokratických společnostech chudí zůstávají stále chudými a bohatí stále jen bohatnou. Ono totiž v tzv. svobodných a demokratických zemích se máloco dědí tak zatvrzele jako chudoba (právě to teď v říjnu probírali na jakési konferenci k narůstající chudobě v Německu – což označili za ostudné, vždyť např. v r.2017 v Německu odpojili 344 tisíc domácností od elektřiny za neplacení účtů, a tento počet rok od roku narůstá-ZDFtext 10.11. Současná levice v Německu kritisuje, jak narůstá nerovnost a jak pětina populace padá do stálé větší a větší chudoby – což je způsobeno především explosí nákladů na bydlení).

Vznikají tak nedemokratické kastovní společnosti. Ono zejména v tom Německu není divu: nájemné v universitních městech už dostoupilo takové výše, že potomci z chudých rodin nějaké VŠ studium mají velmi stížené – pokud zrovna v UNI-městě nebydlí v hotelu MAMA (letos za místnost ve studentském bytě od 360E do 600E v Mnichově). I když na západě bývá, že studenti pracují a vydělávají si na studium.

Jak je to u nás, to nevím. Není mi známo, že by tento problém někdo sledoval. Ale zrovna jeden náš rodinný potomek nastupuje na jednu VŠ (zaplaťpánbůh alespoň užitečnou, tj. technickou VŠ) a vím, jak můj mladej – tj. jeho otec – uvádí, jak tečou tisíce ještě, než někam vnuk nastoupil.

Ocenil jsem, jak pan Hannig v jednom svém příspěvku uvedl: Pamatuji si na slova svého otce, který nikdy nebyl členem KSČ, ale když jsem za minulého režimu jako mladý student …nadával na komunisty, okřikl mě s tím, ať se přestanu rozčilovat. „Poslouchej, synu, nikdy by ses tak nemohl vyšvihnout, syn obyčejného dělníka. Važ si toho, že můžeš studovat a nenadávej. Talent by ti nestačil. Musel bys být z dobré, to znamená bohaté rodiny.“

Ono je snadné kritisovat, jak za zločinné komunistické diktatury ti a ti neměli přístup k VŠ vzdělání z kádrových důvodů – i když, po pravdě řečeno, jsem se nikdy v životě nesetkal s někým, kdo by říkal: jsem dělníkem, protože jsem z kádrových důvodů nemohl studovat. A ti, kteří si na to v posledních letech před kamerou stěžovali, také nevypadali jako dělníci. Naopak znám několik lidí, kteří kádrové problémy možná měli, nebo byli prostě jenom přes limit, takže se hned na VŠ nedostali a nakonec stejně vystudovali. Konec konců i zdejší autor MUDrc pan V., zavile nenávidějící komunisty, a neustále s nimi vedoucí minulé války, nejspíš také „vyštudoval za dělnický peníze“, a za toho zločinného režimu. Samozřejmě nevím, jak nenávistně se ke komunistům ve svém mládí vyjadřoval. Ale vystudoval. A stal se natolik geniálním lékařem, že je sto diagnostikovat lidem „podstatnou poruchu mozku“ jen tak, na dálku, aniž by se s nimi setkal a vyšetřil je.

Takže lze paradoxně tvrdit, že za zločinné komunistické diktatury byl přístup ke vzdělání natolik demokratický, že vystudovali i mladí lidé s nenávistným postojem k režimu. A nejen ti, také mladí z chudých sociálních vrstev. Proto úroveň SOCIÁLNÍ MOBILITY či SOCIÁLNÍHO VZESTUPU byla tehdy nepochybně vysoká. Nelze popřít, že v době rozmachu národního hospodářství (dejme tomu po r. 60) dosahovalo množství lidí, kteří se tak zvaně vyšvihli, docela masových množství. A nemuseli to být ani vzdělanci. I dělnické profese se vzmohly, vcelku snadno si pořizovaly družstevní byty, stavěly RD, později pořizovaly auta atd.

Já sám bych asi neměl nějaké kádrové problémy, ale na ČVUT jsem po maturitě v r. 57 z finančních důvodů (a z vlastního rozhodnutí) nešel a šel jsem až na večerní studium na ČVUT po vojně v r.61. Nastupovalo nás tam tehdy velmi mnoho, počet už dnes nedokážu odhadnout (ta velká posluchárna nahoře na Karláku byla úplně narvaná), jen z naší průmyslovky nás byla celá tlupa, a kolik z nich bylo „kádrových případů“, to nevím, ale pokud byli, tak prostě když to nešlo jedněmi dveřmi, tak tam vlezli jinými. A ještě nám „strana a vláda“ platila poměrně hodně studijního volna. Takže to bylo také za „dělnický peníze“. Trvalo to pak 13 semestrů, bylo to samozřejmě přiměřeně pracné (po-čt 1 4 - 1 8, ca 65 zkoušek), ale zabavilo mě to natolik, že jsem některé události té doby zcela pominul, např. likvidaci Stalinova pomníku na Letné. Nikdy jsem toho nelitoval, neměl jsem prostě to štěstí, abych se narodil do dejvické vily, musel jsem se zařídit sám, ale např. už v r.63-64 jsem zvládnul pořídit si družstevní byt takřka bez zadlužení, a to ze žalostného platu mladého průmyslováka. (A byla to bytovka se 14 byty, z toho nás bylo 9 svobodných a demokraticky se tam sešla smíšená společnost: dělníci, středoškoláci i inženýři).

Vím, že nějak hned po r. 48 byly na VŠ-školách nějaké prověrky a někteří studenti vyhazováni byli (píše o tom Škvorecký v jedné povídce). Ale nevím, zda to bylo jen na humanitních oborech, nebo také na přírodních a technických VŠ? Ale myslím, že se nikdy nestalo, že by nebyly VŠ dostatečně obsazeny. Vždyť jen na té medicině se konaly hned po válce tzv. „Lucernové“ přednášky, tj. po protektorátní mezeře bylo nutné urychleně naplnit počty studentů, a tak byly přednášky konány i ve velkém sále pražské Lucerny pro masy studentů.

A tak, zatímco v roce 1937 byl (podle statistik) počet lékařů v Čechách a na Moravě  9 806, tak v r. 89 byl počet lékařů v ČR  39 253. Nemám sílu pátrat po dnešních číslech – pokud vůbec existují.

Ovšem finanční situace rodiny je v současnosti hromsky silná „kádrová“ prověrka. A setkával jsem se po r.90 s dělnicemi, které měly potomky, a když jsem tázal, zda děti půjdou studovat, tak prostě odvětily: kde bychom na to vzali. Takže může někdo potvrdit, že mají teď u nás rovné šance na vzdělání děti z chudých, zrovna tak jako ze slušně situovaných rodin? Já bych o tom dost pochyboval.

A jak budou financovat vzdělání svých dětí dnešní mladí lidé, kteří se buď nezmohou na vlastní obydlí a budou celý život platit horentní nájmy těm bohatým, anebo se zmohou, ale za cenu doživotního zadlužení – kde pak jim bude zbývat ještě na vzdělání svých dětí? Když dvě třetiny zaměstnaných zdaleka nedosáhnou ani na tzv. průměrný plat (který opticky zvyšují všelijací ředitelé bank a podobná individua).

                                      --------------------------

Pocit SOCIÁLNÍHO VZESTUPU ale nemusí přinášet jen vzdělání. Může ho přinášet také zvýšená úroveň bydlení. Mnoho historií jsem v posledních letech přečetl, ledacos se mi už plete, ale myslím, že pozdější manželka jednoho poválečného politika (asi Zápotockého) vyrůstala za 1. republiky jako holka v hornické rodině, bylo asi pět dětí v rodině a žila celá rodina někde na Ostravsku v jedné místnosti. To po válce byla zejména pro ty horníky postavena celá nová města, vesměs s byty I.kategorie. To jim nepochybně muselo přinést pocit uspokojení – a toho SOCIÁLNÍHO VZESTUPU. To až teď po vypuknutí svobody mnozí horníci o ty byty přišli. Také projev svobody a demokracie.

                                       --------------------------

PS: Samozřejmě si uvědomuji ošidnost celé této problematiky. Lidská společnost pro zdárné fungování potřebuje nejen tzv. vzdělance, ale zejména také dělníky, instalatéry, zedníky, pokrývače, také řidiče autobusů, atd. (Už jsem psal 3.9., že v našem okresu hapruje autobusová doprava pro nedostatek řidičů, teď krachuje ještě víc, jak už bylo uvedeno i v ČTVtext den po komunálních volbách, že denně v našem okresu nevyjíždějí desítky autobusů a jízdní řády už jsou téměř k ničemu).

Dokonce ty dělnické profese potřebuje společnost daleko více, než nějaké jalové pseudointelektuální quasi-vzdělance, tedy v podstatě budižkničemy (a že jich dnes je!). Ale v tom je právě problém: ze záhadných důvodů jsou namnoze ti budižkničemové a namnoze parasité honorováni lépe, než lidé užiteční. A navíc čím dál většímu množství lidí se už nějak nechce dělat – když je tolik možností jen parasitovat na lidské společnosti (např. při tak zvané obraně tzv. „evropských hodnot“ – vždyť co může být pohodlnější, než dělat lidsko-právního povaleče). Důsledky se už objevují: v našem širokém okolí funguje už jediný pokrývač, hubený chlap, má 66, učně žádného, ale dosud ještě zvládá lézt po střechách a v nepohodlné poloze hodiny na střechách pracovat.