Jak se také v minulosti žilo.

Pár řádek o běžném životě pro mladé čtenáře, kteří by si mohli pomyslet podle některých příspěvků zde, že za zločinné komunistické diktatury nebylo co jíst, že jsme se živili trávou a kořínky a chodili oblečení do pytloviny.

Akorát ty příspěvky neobjasňují, z čeho tehdy narůstala obezita národa (ta je filmově zdokumentovaná, např. na záběrech obecenstva ve starých TV estrádách). A pamatuji, kolik bylo tehdy kritiky, že se konsumuje příliš mnoho uzenin. A v jakém to vlastně oblečení jsme chodili, když prý v krámech nic nebylo (dokumentováno tamtéž). Aspoň že tehdy holky nechodily v rozedraných džínách s dírami na kolenou, což se v současnosti považuje za vrchol elegance (přitom každá v tom vypadá jako cumploch). Naopak tehdy chodily v létě v lehkých šatech z tzv. fáčoviny, v čemž byly zcela okouzlující, v 60.letech v minisukničkách a minišatičkách, po r.70 v šortkách, atd. Počátkem 70.let se pražské prostitutky objevovaly v letní podvečery, ještě za bílého dne, na Václaváku v extrémních mini-šortkách, na vysokých podpatkách a s kabelčičkami přes rameno – což teda byla podívaná. (Právě jsem poseděl v čekárně u doktora, bylo nás tam přes 10, ostatní mladší než já, všichni v asijských hadrech, všichni jsme vypadali jako šupáci. Takhle ošuntěle jsme chodili naposled v 50.letech, když jsem chodil na průmku).

A aktuální zpráva z ČTVtext: 90% lidí bydlících v podnájmu nebo u rodičů by chtěli vlastní obydlí, ale sotva pětina z nich na něj dosáhne. Tak to je fór, na to v r. 90 málokdo pomyslel, že k něčemu takovému dojde, že vlastní obydlí se stane pro většinu lidí nedostupným. To byla doba, kdy plenér byl zamořen milióny panelákových bytů, opovrhovanými králíkárnami. Ale o tom už se tady vedou delší dobu popuzené diskuse, z toho jsme my starší většinou venku. Také se zde, byť už méně často, objevují plivance na minulou éru, ale věcných osobních vzpomínek na minulou dobu je málo. Ty samozřejmě aktivisté z jakýchsi Pamětí národa neshromažďují, a když, tak jen ty správné vybrané, s náležitým propagandistickým nábojem. Tak některé další z běžného života uvedu.

Už jsem se zmiňoval, že v r. 70 jsme už měli na venku stavení se zahradou (což nebylo nic mimořádného, rekreační objekty měl v mém okolí kdekdo). A jak jsem s ní naložil? Byla to poněkud zastaralá zahrada s dvěma řadami starých hrušní, o které jsme neměli zájem.

Tak přijel traktorista s těžkým buldozerem a většinu jich vyvrátil i s kořeny, nechali jsme jen jednu. Pak jsem v Praze na inserát obstaral chlapa s motorovou pilou (těch bylo tehdy ještě málo – tedy těch pil), dovezl ho ven, on to tam za půl neděle pořezal, a zase jsem ho odvezl zpátky do Prahy. Za práci si řekl, pokud si matně pamatuji, dvě stovky. Pak jsem to dříví nějak uspořádal a připravil pozemek na novou výsadbu ovocných stromů, hlavně jabloní. V Braníku (který leží na okraji Prahy) byly zahradní školky a zahradnictví, tak tam jsem se s nimi poradil a připravili mně asi 20 až 30 různých stromků, ty jsem odvezl ven a vysázel. Některé plodí do dneška. Později jsem dokončil stavbu domácího malotraktoru, takže jsme už mohli orat a pěstovat vlastní brambory a veškerou zeleninu, jahody atd. A tak jestli dnes někdo stále označuje naši tehdejší zemi za absurdistán, tak o to jsem se já nestaral.

A měl jsem k tomu i dobré důvody: hned po r.70 jsem pořídil radio Grundig se západními VKV, později jsem vylaboroval na venkově i příjem západní TV, a ze západního zpravodajství bylo zřetelné, že s těmi vágními pojmy svoboda a demokracie je to leckdes všelijak. A to i v záp. Evropě. On byl prostě všude chleba o dvou kůrkách. A všude byli bohatí a chudí – to platí dodnes. Chudých na Západě je stále dostatek, dokonce jich relativně přibývá (a stojí hodiny ve frontách před středisky akce TAFEL, aby dostali zadarmo prášek na praní nebo květák). V r.69 jsme s jedním kolegou vyrazili na náklady VTS na týden na nevelký technický veletrh do italské Paduy. Peněz jsme od vědecko-technické společnosti moc neměli a tak jsme se ubytovali v neuvěřitelně chudobném hotýlku, jaké tehdy už u nás nebyly v provozu. Nicméně zajeli jsme pak ještě do Verony a na zpáteční cestě jsme strávili den v Benátkách. Ale nikde nebyly vidět příznaky nějakého blahobytu. V r.85 jsme s větší skupinou na pozvání britského ministerstva dopravy strávili týden v Anglii a ani tam to moc blahobytně nevypadalo. Překvapilo mne v jedné zasilatelské firmě, jaké staré šunky (tj. stará auta) si nechávali posílat do Australie Angličané, kteří se tam stěhovali natrvalo. Proti nim vypadala naše škodovka málem honosně.

Takže jsem na naši tehdejší realitu začal pohlížet poněkud shovívavě. (A jakápak svoboda, když v jednom německém městečku v Odenwaldu agresivní zvony z evangelického kostela vzbudí v 6 ráno pětiminutovým vyzváněním většinu obyvatel? Jaký to náboženský teror!).

Také jsem nepatřil mezi ty „úplně každé“, o nichž zde jedna autorka kdysi napsala, že tehdy „úplně každý“ chtěl džíny z Tuzexu. (Pokud si dobře vzpomínám, tak v naší inženýrské organisaci jen asi 1% převážně mladších pracovníků nosilo takové džíny, všichni ostatní chodili slušně oblečení, mnohé dámy dokonce velice elegantně oblečené. Ostatně nosit v letním horku kalhoty z hutné a neprodyšné džínoviny mi připadalo jako nepřípadné – to kalhoty z lehké lněné tkaniny se nosily daleko příjemněji, a měl jsem k nim i elegantní pásek z hadí kůže, dovoz z Egypta). Vůbec mi připadají některé tyto autorky, co tu občas píšou, že v krámech nic nebylo, jako poněkud omezené. Ale zrovna tak já zase mohu připadat jako omezenec těmto dámám, navíc buran. Asi jsem kupoval jiný sortiment a v jiných krámech.

Letos byla úroda jablek výborná, měl jsem je naštěstí čím zalévat, rovněž brambory vyšly výborně – ty jsem také zaléval. Zkrátka zahrádkaři – často burani – se sice napracují, ale ona určitá agrární nezávislost má také něco do sebe. Konec konců sklízet teď v říjnu na zahrádce pochoutková rajčata je také kusem svobody. Zahrádkářům může být pak lhostejné, že každoročně se v ČR snižuje výměra brambor (proč?). A letos k tomu to sucho! A vlastní brambory a další plodiny ze zahrádky dokážou být pochoutkami – a to bez postřiků, práškování atd. A pokud někdo žije v ilusi, že kupované skvěle vypadající plodiny nejsou zamořené všelijakými postřiky, a že nejsou vyhnané prášky, tak žije skutečně v ilusi. Každý zahrádkář ví, že bez postřiků a prášků takové plodiny, jaké se prodávají, na zahrádce nevyrostou.

Před časem v jednom západním TV pořadu uváděli, že celosvětově jen 20% lidské populace je vybaveno jakýmsi genem (nevím, jak vážně to mysleli, ale uváděli číselné a písmenné označení), a nositel toho genu má prý potěšení z toho vyrážet do světa. Není to moc, ale stačilo to k tomu, aby první lidé druhu homo sapiens se odkudsi z Afriky rozšířili do Asie, Evropy a dále. A pak jsou jiné druhy populace, které cestování moc nebaví a spíše budují existenci a usilují o přežití na stálých místech – což jsou vlastně budovatelé tzv. civilisací. Což byl případ naší rodiny.

(A tak naše rodina budovala existenci v naší zemi, nikam ani neemigrovala – takže milostivá paní Albrightová nám nemá co vyčítat, že prý jsme brali velkorysost při přijímání českých běženců na Západě, ale že cizí migranty tu nechceme. V r. 69 emigroval z mého pracoviště jistý ing. Ž., rok pobyli v lágru v Rakousku a pak poslal poslední čumkartu z Austrálie – tak ten by mohl projevit vděčnost, tak na něj by se měla obrátit milostivá paní Albrightová, ale do Austrálie! Naše rodina ani všichni ti, co neemigrovali, nikomu nic nedluží!).

Samozřejmě jsme byli po r.70 s dětmi párkrát u moře v Bulharsku, pak párkrát v Jugošce, také jsme o prázdninách turističili po naší zemi od Šumavy až k Tatrám, ale základem našeho bytí byly víkendy na našem venkově. A to celoročně. Volné soboty byly snad od května 68 (což tady někdo připomněl, zatímco já to už zapomněl), a tak se toho na venkovských staveních a zahradách dalo dost udělat. Se železářským zbožím nebyly problémy (pražský Rott byla rozlehlá prodejna s obrovským sortimentem, také prodejna hutního v Růžové měla obrovský sortiment, a to i v hliníku a v mědi, na Vinohradech u vodárenské věže byla velká prodejna sanitárního zboží, atd.). Ve stavebninách někdy problémy byly, ale možná že prodavači ve stavebninách také někdy hráli jen divadla. A tak když jsem chtěl 7 oken (tehdy dřevěných), tak prodavač hbitě prohlásil: momentálně tenhle rozměr nemáme, ale já vám je seženu, nechte tu tel. číslo. A skutečně za dva dny zavolal, mám je tu, přijeďte si. Bylo to pak za stovku dýška. A to nebyl jediný takový případ. Bral jsem to s humorem. Se dřevem ostatně vůbec nebyly problémy: řezivo smrkové i borové, prkna, fošny, překližky, laťovky, atd. Také bychom měli mít na paměti, že za zločinné komunistické diktatury se stavělo 2x až 5x více bytů a RD, než v současnosti – a z něčeho tedy musely být stavěny.

Dílnu v bývalém chlévu jsem rychle vybavil dílenským zařízením a mnoho jsem toho pak udělal sám. A k tomu jsem vždy koupil vše potřebné. Svým způsobem to byla zábava, a času na to bylo dost – to bylo za rok nějakých víkendů. On byl tehdy také dost pravidelný život, pracovní doba se dodržovala, to jest do pěti minut po „padla“ už v podniku nebyla téměř ani noha, v pátek odpoledne se rodina sešla u mého pracoviště a v pět už jsme byli na zahradě (a tak burani dosahovali i za tehdejšího režimu docela Snesitelné Lehkosti Bytí).

Už jsem se zmiňoval, že jeden starší kolega, také inženýr (a jaký to byl nóbl pán, vždy v elegantním pánském obleku, jinak HIP neboli hlavní inženýr projektů), s potěšením kutil na jiném principu než já, několik věcí pak publikoval v časopisu UDĚLEJ SI SÁM, např. vykachlíkovaný betonový bazének vč. filtrace, malotraktůrek s motocyklovým motorem pro sekání trávníku (měl u pěkné zděné chaty dost velkou zahradu), a soustruh. A to vč. technických popisů a výkresové dokumentace. V redakci platili docela slušné honoráře, za jeden větší návod např. pořídil rodinnou dovolenou ve Francii.

To já jsem např. stavěl daleko těžší malotraktor jinak, převážně z hotových mechanismů (agregát Š1202 + druhá převodovka z Robura + zkrácená zadní náprava z Robura, vše propojené jen spojkami, + další díly ze šrotišť), abych měl co nejméně obráběných dílů (i když sehnat soustružníka také nebyl problém, nějaké věci mně dělal). A tak jsem vystačil jen s rámovou pilou na železo (domaniko), svářečkou (MEZ Brumov vyráběl svářecí trafo za 3100 velmi vhodné pro venkovské kutily), atd. Jednoduchý soustruh jsem si opatřil od nějakého soustružníka až v 90.letech, na něm jsem např. udělal dvoutalířové přihrnovací zařízení jako přídavný doplněk k VARI-systému, kterým zahrnujeme brambory vysázené ručně do řádků. Řádky projíždíme naším malotraktorem, máme na nosiči tři řádkovací radlice, takže uděláme při jednom průjezdu tři řádky najednou, nosič je ovládán, tj. zvedán a spouštěn do záběru hydraulikou pro nesené nářadí.

S úsměvem teď vzpomínám na jednoho kutila v našem pražském sídlišti. Někdy na jaře 68 si přitáhl na parkoviště lehce nabouranou škodovku, to bylo asi nějaké embéčko, typ už si nepamatuji. Pak si opatřil novou nalakovanou a snad i zasklenou karoserii, tu postavil vedle na čtyři kuchyňské židle, a v poklidu přemontovával všechno z bouraného auta do té nové karoserie. Pak v srpnu přišla internacionální pomoc, vtrhly k nám bratrské tanky, ale tenhle kutil se nenechal vyrušovat a pokračoval v práci. Na konci srpna pak měl na parkovišti už úplně nový vůz. Když to teď píšu, tak mi teprva dochází, jak bylo tehdy slušně – žádný vandal se mu do toho pracoviště na parkovišti mezi paneláky nemontoval.

                                  ----------------------------------

Je pochopitelné, že různí lidé vnímali a prožívali minulou éru různě. Někoho osolila, mnozí se k ní chovali lhostejně, a dost lidí z ní těžilo – vždyť v 80.letech byl každý šestý dospělý člověk v KSČ (v ČR zhruba milión). Ale označovat ji jako absurdistán? Jsem dalek toho minulou éru a současný společenský řád nějak porovnávat, posuzovat, atd. Také to nečiním. Natož tvrdit, že něco bylo lepší. Ne! Bylo to jenom jinak.

A za všechno také nemůže panující režim. V letech tzv. normalisace bylo např. na území ČR pácháno kolem 85 vražd ročně (údaj 1989). To hned po vypuknutí svobody toto číslo stouplo na plný dvojnásobek (na 170). Později počet vražd jen zcela mírně klesal, až asi před dvěma roky klesl asi na 135 ročně – což bylo zatím minumum. Znamená to, že po vypuknutí svobody bylo u nás povražděno zhruba o dva až tři tisíce lidí více, než za srovnatelnou dobu za zločinné komunistické diktatury (údaje ze statistiky ČSFR a článku na idnes). Což je také obrazem společenského řádu.

Ale co může být absurdnějšího, než když novodobý francouzský napoleónek (či novodobý Daladier, který po mnichovském diktátu vyhrožoval, že francouzská vláda nestrpí při čtvrcení naší země žádné průtahy) vykřikuje, že kdo odmítá civilisační zkázu Evropy a odmítá navážení černochů a Arabů do Evropy, tak do té Evropy vůbec nepatří, a měl by z ní být vykopnut.

A o absurditách vyskytujících se v naší zemi po vypuknutí svobody psát nebudu – tomu se věnuje řada mladších autorů.