Co všechno mi dnes nechutná (další historická vzpomínka).

Opět zcela neaktuální téma. Ale na aktuální témata je tu řada kvalitních autorů (i když jich nějak ubývá). A co tak zavzpomínat na minulé doby z hlediska jazykového – tedy ne toho jazyka, kterým se mluví, ale kterým se chutná.

Já se snažím při vzpomínání na minulou éru pominout osobní pocity – to je vždy příliš subjektivní. A tak když napíšu, že při vpádu bratrských tanků v roce 68 byla Praha už plná samoobsluh, tak to je prostě suché konstatování skutečnosti. V našem sídlišti byly dvě, a další na okraji, měly asi 500 m2 prodejní plochy každá, byly plné regálů a zboží, a spíš si pamatuji, jak se do nich po vpádu tanků některé ženské vrhly, začaly křečkovat, a regály byly pak během jednoho dvou dnů ze třetiny či poloviny vyprázdněné. Ale záhy byly doplněny.

Připouštím, že jsem do značné míry indoktrinován a to Tolstým. To je můj oblíbený autor, považuji ho za vynikajícího romanopisce (zejména mě baví jeho smysl pro ironii), ale také za vynikajícího historika. A snažím se držet v jeho stylu.

Ale něco mi přece jen leží v žaludku – a to už jsou osobní pocity. Vyskytují se tu občas mladé autorky, které popisují, jaká hrůza to byla za komunistické diktatury, když v krámech nic nebylo, když v řeznictvích nebylo maso (to chodily nahé?, a jak to, že neumřely hladem? – a žily už vůbec v té době?), nebo když prý do pražské samoobsluhy přivezli tak jednou za týden brambory nebo cibuli. Nad takhle hloupými bláboly jen kroutím hlavou.

Maso za minulé éry je vůbec obligátním tématem všelijakých pisálků. Ale i já si pamatuji, že to po válce trvalo mnoho let, než produkce masa dosáhla západoevropských hodnot. Ale nikdy nebyla situace, že by maso nebylo. A to ani v padesátých letech. Doma jsem se stravoval asi do r.1964 – vždy doma aspoň v neděli maso bylo. Beztak já byl na jídlo dost frfňa a tak nám dětem dělala máma v neděli zpravidla buď jen řízky, nebo sekanou nebo pečené kuře s nádivkou (obligátní vepřo-knedlo-zelo pro mne nic nebylo). Uzené maso ale dělala skvěle (ovšem tehdejší uzené, co by vyvedla z dnešního, to nevím). Pak už jsme žili ve dvou ve vlastním bytě, a pamatuji např., že jsem tehdy v centru Prahy v blízké zvěřině občas narazil i na srnčí kýtu – z ní šly dělat docela dobré bifteky. A ještě ve dvou jsme si jednou na vánoce pořídili husu – ale to bylo přes moc, pak jsme už vždy vystačili s kachnami.

Je pravda, že na nákup masa se tvořily menší nebo větší fronty – ale to nebylo tím, že by maso nebylo, ono bylo tehdy dost levné a tak poptávka standardně převyšovala nabídku. Tehdy ho také kupovaly i důchodkyně. A také prodejen bylo málo. Zato obchodní marže byly zlomkem dnešních hodnot.

Dokonce si pamatuji, jak jsem se nechal jednou ukecat a vyrazil jsem do manifestace na prvního máje, to bylo někdy kolem roku 65, to už bylo na Letné a tam se tehdy rozkodásal bez papírku tatíček Novotný. Nějak už bylo po manifestaci – ale lidé nejevili snahu se rozejít. A tak tatíček Novotný (místo aby na nás zavolal kšááá, abychom už šli) znovu přistoupil k mikrofonu a začal mimo jiné říkat: soudruzi bude maso, bude… – on bez papírku řečnit neuměl, na to nebyl připraven, byl to parádní trapas. To jsme se dusili smíchy (ale skutečně pak produkce masa už jen stoupala).

Jsem tady asi jediný píšící senior, který od května 1970 dělal hlavní potravinové nákupy pro rodinu, včetně masa, a tehdy už byly dodávky masa dostatečné. Vždy jsem ho nakoupil dost. A jak už jsem psal, ty nákupy pak dělal 20 let. Takže mě nikdo nemůže oblbovat nějakými novodobými propagandistickými nesmysly.

Samozřejmě maso nevypadalo tehdy tak načinčaně jako dnes, a vždy mě zlobily důchodkyně, jak zdržovaly vybíráním – no, dnes už většinou na nákup masa nemají. V řeznictvích vidět nejsou.

Co do chuťové kvality se to nedá dnes posoudit. Ale dost často v pátek před odjezdem na víkend jsem pořizoval debrecínku a housky. A rozpečené tehdejší houstičky s tehdejším máslem a tehdejší debrecínkou – to teda byla páteční víkendová pochoutka. Dobrá byla také hovězí šunka, dnes už ji nevidím – beztak produkce hovězího klesla od vypuknutí svobody v r.89 na méně než pětinu.

Já nevím, že dnes mi připadají všelijaké ty šunky a podobné uzeniny jen jako uzené bláto. Takže už je dávno nekupujeme. Občas jen skutečné dražší masové uzeniny, aby bylo vidět, že je to krájené maso, a nejenom jakási podivná srolovaná hmota. Ale stejně to tu chuť nemá. Ale to může být subjektivní, ve stáří se chuť mění. Navíc to bývá mokré, doslova to roní vodu, když to v jedné velkoprodejně z lásky k Česku zabalí do papíru, tak ten se promáčí.

Necelých 20 let před pádem komunismu měla naše inženýrská organizace objekt na východním okraji Prahy, blízko byla velká křižovatka s velkým řeznictvím a uzenářstvím, a tam bylo vždy rušno. Byla tam také jídelna a také tam grilovali kuřata. A tak když jsme mívali nějakou větší oslavu, tak jsme si tam objednávali grilovaná kuřata – což ochotně a snaživě připravili na čas Č.

Vynikající večeří tehdy také býval romadour, plus tehdejší chleba a tehdejší máslo. A k tomu pívo. Dnes je ošidné ho kupovat (myslím ten sýr): jednak je drahý, tím pádem nejde na odbyt, a pak už nestojí za nic. Však už ho také někde vůbec nevedou. Ony vůbec mléčné výrobky mě teď připadají jaksi dost hrozné (zejména leckteré jogurty – vlastně nejlepší jogurty byly asi v 50.letech, ve čtvrtlitrových skleničkách se širokým hrdlem, s džemem nahoře nebo dole, musel se teprve rozmíchat lžičkou. Takže teď když jogurt, tak jedině bílý smetanový a vlastní džem do něj). Sice bylo tehdy jen pár sortimentů, ale byly chutné.

A chléb – to je kapitola sama o sobě. Tehdy chléb typu šumava z michelské pekárny – to byla přímo pochoutka. Ten když jsem koupil cestou domů z práce, tak jsem dokázal krájet a mazat tehdejším máslem třeba šest krajíců za sebou – a žrát jeden po druhém. Dnes žijeme na venkově, chléb se tu vozí nevalný: někdy se žvaní jako gumová houba, nebo je drobivý, je problém jej vůbec namazat, bez chuti, máslo také bez chuti, atd. Z michelské pekárny také po poledni rozváželi ještě vlažné dalamánky a to byla také s máslem chuťovka. Já nevím, že mi dnešní pečivo tak málo chutná.

Také jsme si tehdy s kolegy v práci pochvalovali čínské vepřové konzervy – ty byly kvalitou masa a chuťově skvělé (i když nebyly vždy na krámě). Chleba + studené čínské vepřové + cibulka na to – to bývaly skvělé večeře. Dnes už se sem ty originální konservy nevozí. (Na ty konzervy si vzpomněl i Aleš Merta).

Ale abych nepsal jen o tom, co chutnalo mně: naši potomci prožili batolecí věk v první polovině 70.let. V pohodě trávili toto období většinu roku na venkově, jen na zimní měsíce byli v Praze. To jsem přicházel z práce domů ve 4 hodiny – to zrovna v batolecím věku svačili a dost často mívali rozetřený banán se žervíčkem. Tak to zase chutnalo jim, ochotně na to otvírali hubinky. Ostatně tehdejší krémové žervé chutnalo i mně. Sice se prodávalo v takových promáčených dýhových vaničkách – ale chuťově to byl skvost.

Tyhle vzpomínky by mohly budit dojem, že jsem nemyslel na nic jiného. Ale je tomu právě naopak: tehdy mě vůbec nenapadlo na to myslet. Ostatně do dneška jsem hubený. To spíš dnes bezradně zírám(e) ve velkoprodejnách na ten obrovský sortiment zejména mléčných výrobků – které ale všechny chutnají nějak univerzálně stejně, hlavně jsou vyráběné tak, aby vydržely týdny a měsíce v regálu. Jak mohou potom chutnat?

Samozřejmě jsem trochu mlsná huba. Dorty ke svátečním příležitostem jsme vždy dělali a děláme jen pařížské, tj. s pařížským krémem, výborné byly také hořká a mandlová čokoláda z děčínské Diany. Dnešní levnější druhy čokolád mě připadají přímo ohavné. A nejlepší zmrzlinu v životě jsem jedl kdysi v Trenčíně, v nějaké komunální cukrárně, kde ji dělala roztomilá bábinka, vyhlášená zmrzlinářka, která ji dělala také pro svatby v širokém okolí. Jinak si ale potrpím na ta nejobyčejnější jídla (vlastně masu nijak moc neholduji).

Ale abych tu nepsal jen kritiky: máme možnost srovnávat dnešní kupovaná vejce a vejce od slepic ze sousedství – a kupovaná mi chutnají docela dobře. Asi je to krmením, jestli škodlivým to nevím, zatím žijeme.

Občas se tu vyskytují výkřiky, že tehdy nebyl ani toaletní papír. To si nějak nedokážu vybavit. Ale chovám v hlavě matnou vzpomínku, že někdy tehdy vyhořela papírna, která jej vyráběla. A tak skutečně mohla krátkodobě vzniknout díra na trhu, než byl tento sortiment zajištěn (tuším na Slovensku). Nebo bylo možno požít ubrousků, ty snad vyráběl někdo jiný. Nás to nějak minulo, nepamatuji, že by na WC vhodný produkt nebyl.

Ale jak už jsem jednou psal, s čím byly tehdy skutečně problémy, byly ND k autům. To teda ano. To mě tehdy hodně zlobilo.

Každopádně zahrádkáři měli a mají stále výhodu. Mohou si v létě vypěstovat rajčata, která chutnají jako rajčata, další zeleninu, doběhnout si na záhon pro zeleninu do polévky, sklidit nestříkaná jablka, jahody, na kterých si člověk nevyláme zuby, atd. Dokonce i brambory ze zahrádky chutnají jinak než kupované. A také vlastní kyselé zelí. Beztak je množství ovoce, které je v podstatě netransportovatelné a chutná nejlépe ze stromu přímo do huby: třešně, meruňky, švestky, maliny, ostružiny, atd. Jak se měkké ovoce otlačí v přepravce, už za moc nestojí. A vůbec: troška agrární nezávislosti není nikdy k zahození. (Možná, že ještě bude potřeba).

Pavel Makovec tady měl kritickou připomínku, jak dnes (ne)chutnají rajčata, …, atd.  Já vidím ten problém daleko širší. Holt už si člověk na mnoha potravinách nepochutná.

P.S. Tato vzpomínka není o politice. Beztak různé segmenty populace a různé profese prožívaly minulou éru dosti různým způsobem – ty pocity byly zkrátka dost subjektivní. Ale subjektivní pocity by přece jenom neměly vést k demagogickým nesmyslům (a k překrucování historií).  A navíc tato vzpomínka už není vůbec aktuální – teď, při probíhající zkáze Evropy.

Ale když vzdor té zkáze se zde objevují neaktuální demagogie, proč by nemělo být možné je korigovat. Ostatně, jak už jsem psal, on obyčejný život obyčejných lidí míval různě odlišné formy, na rozdíl od některých jednostranně zaujatých příspěvků zde na blogu.

A kdybych měl posuzovat minulou éru podle knih ve veřejných knihovnách, tak nejvíc memoárů tam mají herci a podobné profese. A většinou píšou, jak to bylo za bolševika hrozné, jak trpěli, ale všichni bez rozpaků snaživě působili ve všelijakých těch propagandistických slátaninách. O kterých se až teď dozvídám, že vůbec existovaly. V naší rodině to jejich úsilí vycházelo zcela naplano – nikdy jsme na to nečuměli (a úspěšně v tom nečumění pokračujeme). A to prý, když běžela v TV Žena za pultem, tak se prý ulice vylidňovaly, jakou to mělo sledovanost (asi v r.78). A jedna herečka, která jako mladá holka v tom hrála, později uvedla, že tehdy bylo přední hovězí podpultovka. Tak to nevím, já ho považoval za podřadné maso (myslím, že někdy stálo 19 Kčs) a nejvýš jsem ho kupoval jen do sekané – tam se přece dá pomlít cokoliv. A také jsem ho pomleté přidával do bramboráku.

Takže o minulé době se dá semlít také cokoliv, proto občas napíšu, co si pamatuji já. A mně čím dál tím víc připadá, že tehdejší problémy byly spíš jen problémečky – viděno dnešní optikou, kdy Italové a další dobrodinci po tisících převážejí africké černochy z Afriky do Evropy, a vítači je vítají potleskem. To bolševikům je možno předhazovat cokoliv, ale přece jenom – málo platné – o zkázu evropské civilizace neusilovali (ani je nenapadlo takhle uvažovat). A také k ní u nás za jejich diktatury nedošlo.