Pár vzpomínek na každodenní život v dobách minulých.

Sice neaktuální téma, ale když už jsem se tak rozkodásal… Lidí, kterým bylo v r.45 18 let, je dnes už zatraceně málo. Navíc se jich nikdo na nic neptá a sami nejspíš paměti nezapsali.

A tak se tady nedávno objevilo pár příspěvků od podstatně mladších rozhorlených kritiků komunismu, u nichž nebylo jasné, jestli přeříkávají poznatky z doslechu nebo přečtení, anebo sami trpěli pod knutou diktatury. (Vždy trefný Jiří H.: Nejkvalifikovaněji hodnotí toto období ti, kteří ho v dospělém věku vůbec nezažili). A protože se v těch příspěvkách podle mých pamětí objevily vedle oprávněných kritik i naprosté nesmysly, i vědomé lži, pokusil jsem se zaznamenat pár vzpomínek na to, co jsem sám prožil (a pokud možno se vyhnu politice). Třeba z toho nějaký historik něco vytěží.

Do školy jsem šel hned po válce, to ještě šli kluci a holky zvlášť, zažil jsem ještě i trochu výuky náboženství, v životě jsem na sobě neměl pionýrský šátek, i když měsíc před ukončením základky mě do pionýra připsali, asi 10 let po válce se podle mých vzpomínek žilo dost chudě, úroveň zásobování potravinami byla tehdy žalostná.

Někdy v průběhu roku 53 najednou vyhlásili zkrácení školní docházky na 8 let, takže jsme vyšli z osmiletky (ale s náročnou závěrečnou zkouškou, minimálně z češtiny a matematiky, ale myslím, že tam bylo i něco dalšího, to se podobalo téměř maturitě – dostali jsme několik listů asi po 30-50 otázkách, a byl také týden volna na přípravu). Tím jsem přišel o fysiku pro poslední třídu měšťanky, takže tu učebnici jsem si někde sehnal, a o prázdninách ji zaujatě pročítal, ba co dím: studoval (byla tam optika a hlavně elektrotechnika). Do středních škol pak vycházely dva ročníky najednou, ale nějak to zvládli, nastoupil jsem na průmyslovku a bylo nás tam pak 5 tříd v jednom ročníku.

A pak v 15 nás mnoho šlo do tanečních. A to už bylo dobrý. Taneční školy v Praze byly tehdy narvané, byly levné, i když holky myslím platily více. A jak jsme se oblékali? Sice v padesátých letech chodil národ ještě dost ošuntělý, ale v tanečních jsme měli všichni černé obleky (některé šité na míru), bílé košile a bílé rukavičky a černé motýlky. A holky? V konfekci toho asi moc nebylo, ale textilu bylo tehdy dost – u Barhoně na Národní nebo na Žižkově, u Císaře v Rytířské, atd. (tehdy se ještě dost používaly v Praze staré názvy). Ženské tehdy dost šily, také bylo dost švadlen, a tak holky chodily naparáděné jak do běžných tanečních hodin, tak i do prodloužených a na plesy. Svátečně oblečené matky samozřejmě s nimi. A plesů bylo! Na hudbu se tehdy skutečně tančilo, i se při ní konverzovalo, hudba byla vesměs živá, i na nedělních čajích, vstupné pro kluky na plesy bývalo 10 Kčs.

Hodně se tehdy také chodilo do bijáků, i když já málo – preferoval jsem tanec a Divadlo hudby. Ale byli na průmce fanatici, kteří dokázali obrazit klidně 3 bijáky za sobotu a neděli (vstupné max. 4 Kčs). A to jsme měli 6 vyučovacích hodin denně, vč. soboty. Cizích filmů bylo tehdy hodně – anglických, francouzských, italských... Ruské asi také, ale pochybuji, že by ti kluci chodili na ruské.

Na průmce byli také Korejci, v rámci nějaké výpomoci, vždy asi tak tři čtyři ve třídě (a také někteří chodili rádi do tanečních). S jedním starším jsem se skamarádil, v polovině druhého ročníku mě požádal, abych ho chodil doučovat. A tak jsem pak dva a půl roku čtyřikrát týdně běhal večer ze Žižkova přes Mírák do Dittrichovy k Vltavě, kde jsem měl od 19 do 21 doučování. Platil to internát, což bylo obvykle příjemných 208 Kčs měsíčně čistého. V době, kdy vstup na nedělní taneční čaj stál 6 Kčs. Odmaturoval dobře, když odjížděli, slibovali jsme si psát, naposled poslali pozdrav z Moskvy, pak už se nikdy neozvali. Zřejmě nesměli.

Samozřejmě Američany nenáviděl, když doma okopával brambory či co, tak ho zahlédl hrdinný americký pilot a několikrát na něj nalítnul s kulometem, podařilo se mu skrčit do jámy po granátu. Nikdy se prý necítil tak bezbranně.

Po průmce jsem šel z finančních důvodů dělat (do jednoho ČKD). Pak po roce práce normální 2 roky vojny – no ony moc normální nebyly. O tom už jsem psal: myslím, že jsme tady s panem Hermánkem jediní, kteří působili u radiového průzkumu, já jako němčinář 14 měsíců ve vojenské zotavovně na Klínovci (a to prostě moc normální vojna nebyla).

Takže na ČVUT jsem se vypravil až rok po vojně, a stále ještě z ČKD. Tj. na večerní studium, bylo nás tam mraky, i z naší průmky velká parta. Možná mezi mými spolužáky byli někteří ti, kteří se dejme tomu v r.57 na vejšku nedostali z kádrových důvodů, nebo už měli plno, atd. Když to nešlo jedněmi dveřmi, vlezli tam jinými. A ještě nám hradili zaměstnavatelé spoustu studijního volna. Tehdy „strana a vláda“ vzdělání pracujících tak zvaně podporovala. Až po létech jsem se hádal s mladšími kolegy, že tehdy, tj. v šedesátých letech, se už na ČVUT nepřednášel marxák. Donutili mě a šel jsem se doma podívat do indexu – a ejhle, dokonce jsem z toho měl za jedna. Tak jak to teda přednášeli? Ale tehdy kolem r.65 už bylo to vyučování vyplněno – jak si tak pamatuji – spíš „kontrarevolučními“ diskusemi.  Z toho už ten „pravý“ marxák úplně vymizel.

Bydlení: zhruba v r. 60 začala družstevní výstavba bytů. Sice ve fabrických družstvech byly jakési pořadníky, ale z počátku se ještě lidem příliš nechtělo za byt platit. V roce 63 dostalo naše družstvo bytovku se 14 byty a nakonec se nás tam octlo 9 svobodných. Byty jsme přebírali v r.64. Za byt 2+1 byl družstevní vklad 20 600 Kčs. Byt v paneláku tehdy vyšel na  63 000, třetinu dodal stát, zbytek jsme spláceli v malých částkách spoustu let. To bylo v době, kdy se můj plat pohyboval od počátečních 1060 v r. 57 asi do 1400 hrubého v r. 64. Pokud bylo potřeba, organizace ROH tehdy poskytovala bezúročné půjčky. Někdy pak se poskytovaly výhodné novomanželské půjčky, ale tu jsme nikdy nepoužili (snad se něco odečítalo za dítě). Postupně se pak stavěly byty větší, dražší, ale také stoupaly mzdy. Myslím, že někdy v r.90 se uvádělo, že 60% bytového fondu se postavilo po válce.

A ještě na konci 60.let bylo možno splašit venkovské nemovitosti, byť v nevalném stavu, vcelku za babku. Dejme tomu za třetinu až dvě třetiny ceny auta. Takže vznikla skupina lidí, kteří volili kombinaci skromnějšího městského bydlení a většího prostoru v přírodě o víkendech – ke své spokojenosti. A holt jim pak trvalo i desítky let, než ty nemovitosti uvedli do pořádku.

Pak v r.65 jsem ještě před dokončením studia z ČKD odešel do jedné pražské inženýrské organizace, a v inženýrské branži jsem pak pracoval celý život.

Po roce 1960 se už obyčejné životní podmínky začaly měnit. Začaly se budovat potravinářské samoobsluhy, na sídlištích jako velké pavilony, ve starých městských zástavbách to bylo obtížnější, obvykle se musely vybourat celé přízemky domů na hlavních třídách apod. Samoobsluhy velmi zrychlily nákupy. Takže když sem v r.68 vtrhly „bratrské“ tanky, tak Praha byla už plná samoobsluh.

No, a jak sem vtrhly ty tanky, tak zejména starší ženy, co ještě pamatovaly válku, se hned do těch sámošek vrhly, začaly křečkovat a prodejny byly za den z poloviny vyprodané. My mladší jsme nad tím kroutili hlavou. Ale celý zásobovací systém na nejnižší úrovni velmi rychle zareagoval. Pekárny hned pekly, pekaři rozváželi chleba jak diví (i když na nějaké auto Rusáci stříleli), a tak se zásobování rychle zotavilo, snad během jednoho dvou dnů. Myslím, že se v pekárnách dokonce hlásili dobrovolníci na výpomoc. Všechno to řídil rozhlas. Národ pak měl radost, jak i bez partajní vrchnosti situaci rychle zvládnul.

A pokud se nemýlím, tak v r. 73 byl v Praze otevřen OD Kotva. Ale v Praze bylo i několik starších OD. OD Kotva byl neustále plný zboží a hlavně měl velký sortiment, což využívali na nákupy hojně venkovští obyvatelé, a vycházeli z něj s velkými balíky nákupů. I já jsem tam rád nakupoval konfekci pro mne – což byl vždy problém: jsem vysoký a hubený, ale tam jsem většinou pořídil. A docela jsem byl překvapen, když jsme pak v r.85 s velkou pracovní skupinou vyrazili na „družební“ cestu do Anglie (ano, čtete správně, bylo nás přes 10, organizovalo to ministerstvo dopravy naše a britské), vlakem přes Paříž, v Paříži jsme měli několik hodin na přestup, a já zjistil, že mám na sobě ten samý komplet, který se právě nabízel v pařížských módních butikách s pánskou módou. A to z Kotvy. Však jsem byl jak v Paříži tak i pak v Londýně několikrát osloven nějakými turistkami s nějakými dotazy – prostě mě považovaly za místního gentlemouna:-).

V té Anglii jsme navštěvovali také nějaká kontejnerová překladiště a zasilatelské firmy, a já byl překvapen, jaké staré šunky (tj. stará auta) si nechávali posílat do Austrálie Angličané, kteří se tam právě stěhovali navždy. Vůbec tam na mě tehdy Anglie blahobytně nezapůsobila.

Ale protože nás tam povozili na několik exkurzí, tak jsme zjistili, že se tam tehdy rozsáhle na silnicích budovaly kruhové objezdy. K nám dorazily až o mnoho let později. Také jsme projeli kolem Bletchley Parku, a já zalitoval, že moje (ne)znalosti angličtiny mi nedovolily zakonverzovat s hostiteli o tom, co toto místo znamenalo za války. Možná bych je potěšil, že historie ULTRA je známá i u nás (už za minulé éry). (Ovšem moje přednáška na společném semináři byla dokonalá: namluvila mi ji v Praze na magnetofon rodilá Angličanka a já se ji naučil foneticky nazpaměť).

Automobilismus: Pro mě bylo auto vždy jen prostředkem pro dopravu mne samého nebo rodiny, z místa A do B. První Octavii combi jsme koupili v r.70, těsně před prvním potomkem, s ní jsem vezl miminko z porodnice, tu jsme měli 10 let, pak jsme vystřídali po pěti letech několik škodovek. Až přes rok 1990. Ale hned s tím potomkem a pak dalším strávila žena vcelku pohodlných 5 let na venkově, 7 až 8 měsíců v roce (zařadila se do „hnutí pětistovkařek“) a protože tehdy stál benzín 2,40, tak jsem za rodinou jezdil jednak v týdnu a pak samozřejmě na víkend. (A tehdy jsem začal dělat potravinové nákupy včetně masa. A vždy jsem ho přivezl dost. A dělal jsem ty nákupy pak celých 20 let). Benzín pak později postupně stoupal, ale myslím až v 80.letech, to už si přesně nepamatuji, snad 4,50, pak 6.

Vybavení pro domácnost: to holt šlo trochu zdlouhavě. Ale zato se vyráběly kvalitní výrobky. A tak když jsme v r.74 pořídili automatickou pračku Supertatramat, tak pak nám sloužila 29 a 3 roku. A kuchyňský robot ETA máme do dneška (tj. 45 let). A dodnes na něm strouhám brambory na bramborák. Zato teď máme několik „značkových“ spotřebičů do kuchyně, a ty stěží vydržely pár měsíců přes záruční dobu. Ale něco se mi povedlo uvést do provozu.

Technické materiály: pražský Rott byla rozsáhlá prodejna s obrovským sortimentem. Rovněž prodejna hutního materiálu v Růžové měla rozsáhlý sortiment, a to i v hliníku a v mědi. Svářecí trafo z MEZ Brumov mám už přes 45 let. Hoblovku (domaniko) jsem ovšem tehdy pořídil na inzerát.

Naše tancování a státní zlaté rezervy: to jsme tak někdy v 80.letech šli po půlnoci z plesu z pražského Obecního domu, bylo to v sobotu,  Senovážnou ulicí na Gorkáč, kde jsme měli zaparkované auto – a v té boční ulici podél státní banky bylo dost esenbáků, postávali tam a okouněli. A nějaký boční vjezd do banky byl otevřený. Pak bylo uveřejněno, že v tu noc bylo letadlem přivezeno ze Švýcarska pár tun zlata, které jsme konečně dostali po nějakém poválečném vyrovnání. Takže na to tam ti esenbáci čekali. Kolik toho bylo, to už si nepamatuji. Buď si pletu 18 tun, nebo to bylo přivezeno turbovrtulovým Iljušinem 18, nebo tak nějak.

To zlato už ale nemáme(!). Jak bylo před časem zde na blogu napsáno, v době kdy byla cena zlata na minimu (po roce 1990),  naši tzv. bankovní odborníci se ho zbavili nějakým obskurním prodejem.

Vždy na to pomyslím, když se každoročně napíše na německém teletextu, kolik tisíc tun zlata (to je snad 10 až 15 tis.tun, to si moc přesně nepamatuji) má německá státní banka a kolik tisíc tun mají německé domácnosti (asi do 5 tis. tun).

Mimochodem k tomu zlatu: před válkou měla republika uložené zlaté rezervy u britské banky. Když sem vtáhli Němci v březnu 39, a byl vytvořen Protektorát, tak brzo potom si Němci (říšská banka) to zlato vyžádali a Británie jim je bez průtahů vydala (tj. Chamberlain). Nějaké valutové rezervy tam zůstaly, z těch pak Beneš financoval čs. jednotky v Británii.

Pracovní doba: to si špatně pamatuji, to šlo dost pomalu. Po r.60 se myslím váhavě nejdřív zkrátila sobota o 2 hodiny, pak snad někdy v polovině 60.let se vypustila každá druhá sobota a na pětidenní pracovní týden se najelo někdy ke konci 60.let. V 70.letech už byl nepochybně naplno zaveden. Ovšem teď se na zákonnou pracovní dobu moc nehledí. Jak jsem slyšel, to si málokdo z bílých límečků dovolí odejít, když je padla. A dost lidí je na telefonu i v době volna, i o dovolené – což pracovní psychologové kritizují. Vždyť kolik lidí na mořských plážích neustále mobil u ucha něco zařizují.

Móda: po r. 60 se začal standard odívání rychle zvyšovat. A hlavně se pak šířily minisukně a posléze i šortky. To teda u mladých holek. A dámy i holky v 70.letech už chodily nesporně elegantně oblékané, jak v Praze, a protože jsem dost jezdil po fabrikách, tak i na venku. A v Bratislavě? Ó jé! Tam byly teprve parádnice. Vždy jsem lichotil dámám (do dneška, o tom by mohly sestřičky v naší okresní nemocnici povídat, nosívám jim květiny).  Té elegance si všímali a oceňovali ji i západní Němci, když sem přijeli, u nich se už šířila ta beztvará neelegantní džínová antimóda. Málo platné: v džínách a v neforemné bundě vypadá holt každá holka či ženská jako cumploch. A bohužel jich je na ulicích příliš mnoho, mně se zdá, že většina. (Beztak slovanské zadky a nízko posazené pasy s krátkýma nohama by neměly vůbec kalhoty oblékat).

Prostituce: rozesmál mě jeden autor tady, když ironicky projevil vděk za komunistickou diktaturu, že nebyla prostituce. Cha! Také jeden co neví, o čem píše. Zejména v 70.letech, když se v Praze na Václaváku vyrojily v letní podvečer, ještě za bílého dne, a to v plavkově šitých šortkách a na vysokých podpatkách holky s kabelčičkami – to teda byla podívaná.

Rodinná politika: to už je politika a o ní nechci psát, ale málo platné, ona ovlivňovala i obyčejný každodenní život. Rodina a děti – to bylo v minulosti dosti posvátné téma, preferované téma (DĚTI BUDOUCNOST NÁRODA, atd.), to se promítalo i do každodenního života. Takže když pracující matka potřebovala „ošetřovák“, tak si ho prostě vzala, o tom se nediskutovalo. Národ tehdy nepáchal demografickou sebevraždu, když, tak snadným opatřením se dokázala zvýšit porodnost, dětem přátelské politice odpovídal i inteligentní daňový systém. A vůbec: tehdy jsme neorientovali život jen na zábavu, měli jsme za normální založit rodiny a mít děti – což bylo samozřejmě namáhavé. Ale konec konců co je omezujícího na tom, jet s dětmi na dovolenou nebo na výlet. Teď jsou děti přítěží pro kariéru, zábavu, sex, atd.

Erotika a sex: o tom se teď obvykle říká, že za minulé éry tato témata byla tabu. Polopravda a pololež jako vždy. Nemluvím o tom, co si lidé „zajišťovali svépomocí“ sami. Samoukové byli nepochybně úspěšní. Ale seriozní knihy o sexualitě a manželském životě vycházely hned po r.60. Mluvím o publicitě. Snad už někdy v 60.letech byla pravidelná rubrika v Mladém světě, a také v nedělním vydání nějakých vojenských novin tomu byla věnována celá zadní strana. Už se nepamatuji, kdy přesně, ale v MS působila jistá Marcela, která dávala i dost intimní rady, např. i jak pracovat s pomůckami atd. A v Literárních novinách (či kde?) jednou vyprskli smíchy, když v těch vojenských novinách nabádali vojáky, aby když nedostanou v sobotu vycházku, aby nenutili své dívky, aby jim byly po vůli někde v zadních partiích kasáren skrzevá drátěný plot. To jsem řval smíchy i já. A pak že se za diktatury nepsalo o sexu! Porno ovšem nevycházelo.

Kultura: to je tak rozsáhlé téma, že by to vydalo na celou pamětnickou knihu. Tak jen ve zkratce.

V 50.letech jsem ještě zachytil v divadle Wericha a Horníčka – ale o tom už jsem psal. Na podzim 60 už Werich do sezóny nenastoupil, ale to už vznikala malá divadla (Jiří Suchý, atd.), která měla velký problém: byla vždy vyprodaná. O cenách lístků tehdy a dnes psát nebudu, to by vyznělo příliš jako propaganda.

Filmy: vzdor diktatuře bylo vyrobeno nemalé množství docela pěkných filmů. V 60.letech i v době normalizace.

Někdy tehdy jsem se také nasmál (jsme se nasmáli) nejvíc v životě – tak že jsem úplně umíral (umírali) smíchy, naštěstí jsme tehdy ještě nečekali potomka, někdy koncem 60.let na představení Básník a kočka - Janžurová + Remunda. Což byla taková ta americká hra pro dva.

Noviny: Literárky a Kulturní tvorba vycházely tuším do r.69, pak byly utnuty. LN jsem před tím odebíral asi 13 let.

Knihy: s těmi to bylo lepší. České obecenstvo mělo velký zájem o knihy, a také jich hodně vycházelo. V 60. letech došlo např. k obrovské vydavatelské explosi amerických detektivních románů. (Kvůli tlusté knize s Perry Masonem, od které jsem se nemohl odpoutat, jsem málem propadl u jedné z posledních zkoušek na ČVUT). Ale mne už tehdy hodně zajímaly válečné historie, a ty už vycházely po r.60. (Tři králové, A54, atd.) Americké válečné úsilí bylo u nás zpracováno velmi důkladně, knihy vycházely už v době tzv. normalizace, i dřív. Mnoho toho vydávalo Naše vojsko, např. Eisenhower (Invaze) vyšel v r.83. Řadu těch knih mám v knihovně. Proto také, když jsme byli v r.85 v Anglii, tak už jsem měl rozsáhlé povědomí o tom, co se dělo za války v Bletchley Parku. Paradoxně o západních válečných historiích vycházelo u nás daleko víc knih, než o východních. Ten stav trvá do dneška. Vlastně za minulé roky jsem přečetl desítky západních válečných historií, a jen jednu jedinou knihu o maršálu Žukovovi, a to ještě od anglosaského autora. Naši historici měli poměrně jednoduchou posici: hned po válce vycházely na západě stovky knih a memoárů, a tak měli autoři z čeho čerpat. (Takže nějaké řeči, že za bolševika se nepsalo o západních spojencích, jsou jen blábolem).

V oněch inženýrských organizacích, kde jsem pracoval, byly také dobře vybavené knihovny pod závodovými organizacemi ROH. Zdaleka nemusel člověk všechno kupovat.

Pan Jiří H. zde připomněl, že přes všechny problémy se dalo v minulosti žít i docela v pohodě. Vyjádřil svůj názor. K nám každoročně přijedou na návštěvu na venkov nějací bývalí manželčini studenti z jedné VŠ, celá tlupa, teď už s rodinami, slušně honorovaní, mají velká auta, přesto když někteří vykládají, jak se kvůli bydlení dnes mladí zadluží na celý život (i když honosnější než byl ten byt 2+1), tak mě přišlo, že by nebylo od věci připomenout, jak vypadal obyčejný život dříve. O tom nikdo nic nenapíše, spíš se zde objevuje jen propaganda, často velmi zkreslená. Ta propaganda se snaží vzbudit dojem, že zejména v 50.letech byl jedinou náplní života u nás spor s diktaturou. Ale tak tomu samozřejmě nebylo. Většina lidí žila svůj každodenní život, vedená jsouc svými osobními zájmy, dokonce se ze života radovali, a to právě nejvíc v těch 50.letech (např. chlapi ve strojně-traktorové stanici, kde jsem dělal v letech 56 a 57 letní brigády). Toho si všimli i na západě. Je to prostě kus naší historie, není třeba ho ani zamlčovat ani překrucovat. Tento fenomén popsal už Tolstoj. Pokusil jsem se pár faktorů obyčejného života připomenout, pokud možno věcně, případně s čísly. Samozřejmě jsem se zmínil jen o tom, co mne zaujalo (to si lidský mozek lépe pamatuje). Nezmínil jsem se např. o zdravotnictví a školství, to jsme považovali za cosi samozřejmého. I když jsem někdy kolem roku 75 málem umřel na těžkou chřipku. Pobyl jsem přitom několik týdnů v nemocnici, starali se o mne v Krči bezpříkladně.

Což o to, já mám teď na vzpomínání čas, když ještě není práce na zahradě, ale pro mladší autory považuji zběsilý boj proti komunismu za téma už zcela jalové. Při probíhající zkáze Evropy. Teď je podstatné, co nám sem ten servilní lokaj Bruselu natahá, a jak tomu zabránit.

Josef Komárek, březen 2016.